Nechápal jsem lidi, kteří tvrdili, že si omylem smazali fotky. Jak už napsal Anselm Grün či Don Miguel Ruiz, nikdy nesuďte druhé. Právě se mi to velmi zábavným způsobem také povedlo. Fotky pořízené mým mobilním telefonem. Možná nakonec bude lepší můj barvitý popis.
Letiště RUZYNĚ
Vše začalo, když jsem si na letišti v Praze nechal najivně načepovat pivo, a zaplatil 8 dolarů. Možná to ale jen vyvážilo to, že jsem si omylem nechal odbavit velké zavazadlo u přepážky pro Business pasažéry, takže jsem nestál ten dlouhý vleklý štrůdl. Pán odbavovák se zjevně nudil, a byl vlastně rád, že někdo k přepážce přišel. Beztak jsem nezaplatil celou cenu piva, plná cena byla osm a půl dolaru. V kapse jsem měl připraveno jen dolarů osm. Zbytek jsem měl bezpečně ukryt v tajném opasku. A tak jsem celý zrudl, když jsem si představil, že budu chybějící dolar před zraky barmana a všech hostů, vytahovat zpoza svého spodního prádla. Barman si mé měnící barvy v obličeji asi všiml, a tak mávl rukou, a řekl, že bych se měl radši napít. Potupné předváděčce mého spodního prádla jsem se stejně nevyhl. Čerpající z osobních zkušeností odbavování letů do zemí schengenské dohody, myslel jsem, že jsem za vstupní kontrolou. Omyl, před samotným vstupem do letadla prohlídka, detektorem jsem prošel, hurá, mám to za sebou, ale ne, týpek typující podezřelé osoby, usmývá se na mne, ne, jsem v jeho zaměřovači, asi prasklo, že jsem sledoval před odletem v hospodě Dextra, nebo mě práskl barman, "kolik máte usebe hotovosti", šel rovnou na věc, "necelých X dolarů", rázná odpověď, "mohl bych je vidět", jeho odpověď, "já je mám ukryty v tajném opasku", má odpověď, "ukažte", dychtivý rozkaz, "alespoň kousek", dorazil mě, a tak jsem mu je ukázal, šáhl si, jo opravdu jsou to dolary tomáši, pomyslel jsem si, huh.
Let 777
Už byla černočerná tma, když se rozjasnila obloha. Ukazatel polohy letu nefungoval, a tak se asi nikdy nedozvím, které že město vypadá z pohledu z letadla, jak velká, světélky jako kapky rosy ověšená, pavučina. Ptal jsem se letušky, nejprve té anglicky mluvící, pod slovem "web" si ale zřejmě představovala něco jiného než pavučinu. Druhá česky mluvící mi vysvětlila, že už létá rok a z okénka se nikdy nepodívala. Možná na to může být i hrdá, a možná, že opravdu je. Kupodivu tu pavučinu se mi povedlo vyfotit, asi jediná opravdu nenahraditelná fotka.
Velmi zajímavé bylo, když jsme pluli oblohou kolem pobřeží. Světélka mě občas mátla a vytvářela zvláštní iluze. Jednou jsem uviděl desítky ostrůvků světélek, u každého bylo jedno velmi jasné světélko. Mezi těmito ostrůvky byly náhodně poskládané světla půdorysů lodí. A hle, byly to skutečné mini ostrůvky, desítky, s nad i stovka. Jindy jsem viděl skupiny obrovských lodí, a jednou jsem viděl jen jednu osamocenou loď, v temnotě podemnou, obrovská loď, snad tanker, příď hořela. Na netu nic není, všechno jen o té superbouři, tak bůh ví co jsem viděl. Letěli jsme nad krajinou, kdy světla vesnic byla od sebe vzdálená desítky kilometrů. V jednom případě jsme minuli poměrně velké město (z těch co jsem viděl) a další osamocená vesnice se objevila tak 200 i více km od něj, jinak pustá tma. Co asi vesnici a město dělilo? Poušť, džungle, hory, pro mne to byla jen neprostupná temnota, děsivé nic. Jinak vzdálenost jsem odhadl dle časového intervalu průletu mezi objekty a předpokladu běžné cestovní rychlosti 800 km/h. Asi hodinu vydrželo na horizontu jedno gigantické město, vzhledem k tomu, jak rychle se pohybovali světla pod námi, muselo být vzdálené velmi velmi daleko, až mě to naplňovalo úctou z toho monumentálna.
Osvětlená Dubaj byla taky dobrá, proletěli jsme nad ní, pak vlétli 30 km do moře, tedy od pevniny, vzdálenost hlásil kapitán, rychlý oblouk, a rovně na letiště. Počasí v Dubaji bylo tropické, bez větru, přesto s tím pilot žuchl, asi jako přeprava s mým zavazadlem. Zatleskal jsem z povinosti.
Poprvé, nachvíli a naposledy v letadle, jsem usnul na stojánku, když se všichni cpali ven. Probudila mě letuška, že už si můžu vystoupit. Při průchodu kuchyňky, jsem se loučil s českou letuškou. Neopomněl jsem jí upozornit, aby se někdy podívala z okénka. Jiná na druhé straně ukázala gesto zvednuté nohy. Když zjistila, že jsem ji viděl, začali se všechny hihňat. A tak jsem byl vykopnut z letadla.
Letiště v Dubaji
Nic zajímavého, sprchové kohoutky umyvadel, stříkali vodorovně k vám. Když jsem dal ruce kolmo pod kohoutek nic neteklo. Uklízeč se bavil. Když mě to postříkalo, uklízeč se bavil ještě víc. Tak pozor na to.
Koupil jsem si univerzální sadu redukcí, za osm euro. Prodávající asijatka ve stánku uprostřed zóny mě okouzlila natolik, že jsem si ani nedokázal vybavit, zda-li je to hodně nebo málo. Když jí došla trpělivost, mile jsem se na ni delší dobu jen usmíval, nastavila mně před tvář velkou kalkulačku, jak ponižující. Možná ale jen mozek z bezpečnostních důvodů uzamkl vzpomínku na zakoupené pivo, 8 dolarů. Co všechno se dá koupit na letištích za osm dolarů?
Odpočinková palmová zóna v okrajových částech haly mně připomněla, že jsme v tropech. Na internet se mi nedařilo připojit. Kolem sedadel procházela paní, patřila k personálu, ptala se zdali něco nepotřebuju, to je to na mě tolik vidět?
Me:"Internet"
She "what's wrong"
M: "don't function"
S: "don't worry, and don't give it up"
Jak se otočila, okamžitě jsem to vzdal. Dexter volá, krev volá.
Před letem další detektor, ouha, peníze mám stále ve skrytém opasku. Naštěstí žádné vetřelé dotazy, tady nejsem v čechách, ropu nevyvážím.
Černý let
Jestli jsem mluvil v předešlém letu o temnotě, tak tato vypadala úplně jinak. Ta přišla zevnitř. Teda ne zevnitř mě, ale zevnitř letadla. Po pravé ruce mi seděla obtloustlá postarší černoška, po ruce levé dva metry vysoký hubený černoch. A já jsem jako ten bystrozraký? Nicméně byla sranda. Dostal jsem totiž poměrně výhodné místo, první řada před nouzovým východem, a tedy i u kuchyňky a záchodu. Kdykoliv jsem tedy mohl volně vstát a projít se. Další bonus od společnosti, při prvním letu okénko, při druhém výběh. Ví jak si získat zákazníka. Sedadla měla ještě jeden velký bonus, žádné otravné obrazovky přilepené na sedadle před vámi, které se vždy spustí, když někdo začne žbleptat do éteru. Měli jen jakési ovladače s displayem na sňůrku. Ze zvědavosti jsem zkusil spustit televizi, jak to bude vypadat. Ukázala se zpráva, že televize běží, ale jinak vidět nebylo nic, jak to? Na nevynesenou otázku mi v zápětí odpověděl černoch, který odněkud zespodu vyklopil skutečnou obrazovku. Na našich sedadlech se designér opravdu vyřádil, stálo mu to za to? Pořád jsem držel ovladač na šňůrce, chtěl jsem si ho ještě víc povytáhnout, když v tom mi samonavíjecí mechanismus vyrval ovladač zruky a práskl sním o opěradlo. Bum! Letuška vykoukla z kuchyňky, asi nedostanu večeři.
Večeři nedostal černoch. Ne snad kvůli mému vandalismu, ale protože ji zaspal. Na chvilku jsem zase zapochyboval nad designéry, když jsem si neměl kam položit tác s jídlem. Jak jinak, byl schován v tom samém opěradle jako ovladač na šňůrku. Žádný samozaklápěcí mechanismus v něm ale zabudován nebyl. I když, to by mohlo být opravdu zábavné. Zatímco černoch spal na jeho obrazovce běžel jakýsi naturalistický seriál o zombie. K jídlu nám vyšla akorát scénka se zombie ve studně, byla tam asi dlouho protože její kůže byla dost nasáklá a opuchlá, že ani pořádně nemohla ohnout končetiny. Chtěli jí ze studny dostat, tak jí dali smyčku kolem hlavy. Už už že byla venku, ale přelomila se jim o hranu studny a nohy, část trupu a halda střev spadly zpátky. Hrdinové usoudili, že tuhle vodu už nebudou pít ani po převaření a tak šli dál. Já usoudil, že svoji večeři dojím, narozdíl od černošky, které jsem zlomyslně v pravou chvíli řekl, "hele hele". Musela si o mně myslet svý, vždyť jsem čuměl na Dextra.
Po probuzení černocha mu večeři přeci jen donesli. Přesto že mě celý let nepřestal dloubat loktem, pomohl jsem mu s vyklopením tácku. Zajímavé, televizi objevil, tácek ne.
Pak v letadle zhasli a jako na povel všichni usnuli. Vím, vstal jsem a koukal jsem na ně. Jestli to bylo něčím v jídle, tak na mě to nepůsobilo. I kuchyňka byla zhasnutá, personál nikde. Vzal jsem tedy přikrývku a polštář a lehl si před nouzový východ. Zvláštní, buď jim tu u dveří profukuje, nebo se klimatizace plýží při podlaze. Zima mi ale nebyla, jako později v autobuse v Malajsii. Ležící na tvrdé podlaze, vnímal jsem každý otřes, zhoupnutí letadla, bručení motoru, paráda. Už jen usnout. To se mi ale nepodařilo, personál se vrátil a začal dělat hrozný hluk v kuchyňce, vždyť všichni spí, že by to bylo kvůli mě? Bylo. Nevěděli jak mě dostat z podlahy. Hlavu jsem si dal vychytrale pod přikrývku, abych jim to stížil. Posažér ležící v letadle na zemi, super. Po trapasu s tajnou kapsičkou ve slipech, si toto musím vychutnat. Nakonec se mnou zatřásl černoch z personálu, hm, škoda, žádná letuška, žádný polibek na probuzení. Věděl jsem přesně co řekne a tak jsem se připravil. "Promiňte Sire, ale toto není dovoleno", "Myslíte ležení na podlaze?", "Ležíte u bezpečnostního východu", "Doufám, že se ho nechystáte použít!", jeho smích, "Ne pane, nechystám". Napadlo mě samozřejmě lehnout si do uličky, ale tam bych opravdu překážel, tak jsem, i když unaven, zasedl do křesla, a pustil si poslední díl Dextra. Pak nás ještě jednou nakrmili, tedy krom černocha, který jídlo opět zaspal. Tentokrát ale nedostal nic. Přistáli jsme a opět to děsně žuchlo, už jsem netleskal. O to víc dokážu ocenit veterány z Finnair.
A jsem v Malajsii, no potěš zadek.
