Brunej Přílet

Ztratilo se mi spodní prádlo. Zjistil jsem to až při balení. Což znamená, že jsem ztratil, co jsem nepotřeboval. Koupat jsem se chodil vždy jen v kraťasech. Koupali jsme se pořád. Hned se ujala teorie, že mi je odcizila nějaká z asijských studentek.
Cesta proběhla skvěle, zatímco jiní utráceli za hotel, mi se vyspali na letišti na zemi. Do sluchátek jsem si pustil Abbu, a dal si kapucu mé nové mikiny přes hlavu. Z letadla moc vidět nebylo, viděli jsme akorát před přistáním ropné plošiny a tankery kotvící u zajímavých přístavů, které tvořila jen bojka a asi 1 km dlouhé potrubí na pevninu Bornea, jestli na malajské či brunejské území nevíme.
Z letiště dělají rozvoz pouze taxíky. Než jsme našli zastávku, vzal nás jeden muslim všechny čtyři stopem.

* * *

Na Bruneji nejsou daně, sultán je borec, všichni ho tu mají rádi. Teplou vodu z kohoutku tu neznají. Ručník tu nepotřebuju. Sprchuju se v žabkách. Nesmím se zapomenout podívat na jížní oblohu, v Cameron Highlands je prakticky pořád zataženo.
Najíst se tu dá za 1 sultánův dolar, asi 16 Kč. Včera jsem poprvé jedl zcela vegetariánskou indickou kuchyni, přinesli nám navíc spousty pochoutek zdarma, asi si nás oblíbili.

 Brunej

(blízko hotelu)

Náš dočasný pokoj

(nejlevnější v Bruneji, 10 sultánovo dolarů za noc)

Výhled z okna v hotelu

(bazén stojí 1 sultánův dolar)

Hotel z ulice

(hodně srážek, proto ten vodní příkop)

Velký ranní trh za řekou

Trh

(je tu hodně koček, hubených, tlustých i mrtvých)

opuštěný čínský chrám

(jediný na Bruneji, jinak tady vládnou pozlacené mešity)

Palua Pangkor den čtvrtý

Pokus o dobytí ostrovu číslo 1
Budík mi zazvonil v šest. Po patnácti minutách jsem vstal a šel udělat ranní hygienu. Začalo pršet. Oba moji spolunocležníci spali. Zakřičel jsem tedy kdo jde semnou, nic. Rozhodl jsem se jít bosky a jen v šortkách (zároveň plavky) až na pláž. Cestou jsem zjistil, že mám ty delší. To znamená těžší a větší odpor, šel jsem dál. Když jsem stanul na pláži nepršelo, byly ale větší vlny na moři. Vlezl jsem do moře po pás, abych si namočil a nasadil vodní brýle. Když jsem je vytáhl z vody, zjistil jsem, že je pásek na jedné straně volný. Uplaval mi fixační klips. Haha, to bych nebyl Čech, kdyby si neporadil. Stačil uzel. Nasadil jsem si brýle. Asi třicet metrů od břehu se pohupovalo betonové molo. Rozhodl jsem se doplavat k němu a vylézt na něj. Díky vlnám se dalo ve správnou chvíli vylézt bez námahy. Udržet se na něm byla věc druhá. Ačkoliv to byl kvalitní beton, houpal se ve vlnách nahoru a dolů a ještě víc dolů, a pak express nahoru, a tak různě pořád. Na povrchu byl dobře vyhlazený, tak se člověk o něj neodřel a ani neklouzal. Rozmýšlel jsem, zda se vrhnout do vln, a pak jsem tam prostě hupsnul. Do brýlí mně zatýkalo, slaná voda v očích není nic moc. Vlny se vzdouvaly jak hradba napříč v protisměru. Takto se mi nedařilo řádně splývat, a tak jsem plaval s hlavou nad vodou. Za chvilku jsem se přistihl, jak jsem udýchaný. Šlapat vodu na místě bylo ještě těžší. Ačkoliv při pohledu na moře ze břehu se to nezdálo, vlny byly na otevřeném moři o dost vyšší, teď měly něco přes metr. Hezky se ale vlnily, tak se člověk jenom houpal. To netrvalo ale dlouho, dostal jsem se do míst, kde se střetávaly proudy, a tak občas chodily vlny z jiné strany a nebo se o sebe tříštily. Super, začínalo mě to bavit. Necítil jsem strach, ačkoliv bych možná měl, protože žádné hlídky tu v Malajsii nejsou, a všichni ještě spali spánkem spravedlivým. Z obzoru zmizela i lehká bytevní loď. Začal jsem splývat v tempu vln, abych se dostal do výhody. Vlny přicházeli ale nepravidelně a navíc o různé intenzitě. To už jsem se ale blížil k útesům, ostrova, které by měli moře zklidnit. Byl jsem ještě dobrý kus od břehu, a skrz brýle jsem viděl jakoby písek dna. Ale při pokusu  se ho dotknout jsem se propadl do temné chladné hloubiny. Teprve za útesy jsem zrychlil a klidnější voda začala odkrývat skutečné dno. To co jsem vnímal jako písečné dno byl klam písku, který se nesl mořem. U břehu jsem měl prozměnu problém vyhnout se kamenům. A bylo to tu, byl jsem na ostrově. Teď ještě zpátky. Podle všeho vítr měl s časem sílit.

* * *

Probudil jsem se zpocený v posteli. Ale kdeže, skutečně jsem byl na ostrově. V puse jsem měl slano. Stánek s občerstvením byl ještě zavřený a u něj byly postaveny dva stany. Evidentně v nich někdo spal. Vydal jsem se po cestě na vrchol ostrova a pak na jížní útes, kde jsem sledoval rybářskou loď, jak projíždí s respektem soutězkou mezi ostrovy, která mého kamaráda málem vynesla na otevřené moře. Pak jsem přeběhl na severní stranu ostrůvku. Opět jsem spatřil onu rybářskou loď, která byla už daleko na moři. Přeskákal jsem po vysokých kamenech, až na pláž. Některé kameny byly slepence všeho možného a byly ostré.

Chvilku jsem si odpočinul na pláži a vydal se na zpáteční cestu. Vyhnul jsem se útesům a zamířil směrem, kde by se mělo pohupovat ono betonové molo.

* * *

Cesta zpátky byla po vlnách. Vyloženě jsem si ji užíval. Nejen že šlo dobře splývat, když jsem udělal tempo na vrcholu vlny, jako bych se pohnul v čase. Zrníčka písku byly pod hladinou jako hvězdy, které se v mžiku změnily na podlouhlé čmouhy, asi jako stártrekovský warp nebo jako přechod do hyperprostoru ve starwars. A tak jsem si cestu zpátky ani pořádně neužil a téměř bez únavy se vyšplhal na betonové molo. Kde jsem si lehl a nechal se pohupovat na vlnách.

* * *

Po mém ranním návratu šel výzvu využít prozměnu můj český kamarád. On plaval po linii, kde se střetávaly vlny, které nanosily do řady tolik písku, že nejhlubší místo mezi ostrovy je jen 2 metry hluboké. V únoru se prý dá na ostrov přebrodit. Nicméně kvůli turbulencím je i brodění pro většinu malajců nebezpečné, páč neumí plavat. Kupodivu se s rostoucím časem moře uklidnilo. Zpátky ho do půli cesty vzal motorovým člunem malajec, který konečně vylezl ze stanu.

Odpoledne ve znamení opic

Na našem oblíbeném jížním cípu hlavní pláže jsme byly napadeni opicemi. Tak už vím, jaké to je. Opice si jen chránili své odpadky, pro ně asi spíš dary moře.

Poslední večer

Zítra z Pangkoru odjíždíme, směr Lumpur-Brunej. Večer jsem si šel sám zaplavat a uhnízdil jsem se na betonovém molu, ze kterého jsem pozoroval západ slunce. Je skvělé, že je tu tak málo turistů co umí plavat. Molo je jen 30 metrů od frekventované pláže a já měl naprosté soukromí, beze strachu, že někdo připluje. Ani na pláži nikdo nebyl, nedělal hluk, tak bylo slyšet jen moře. Tak jsem asi hodinu jen tak ležel, nechal se houpat ve vlnách a bylo mi opravdu skvěle. Tohle mi bude chybět. Padla tma. V noci začal foukat vítr, ačkoliv je teplo, ležíc na betoně ve větru v mokrých kraťasech jsem prostydl. Když jsem pak strčil prokřehlou nohu do moře zapálilo to, moře bylo opravdu horké. Hups.

 Vlevo jížní ostrov a úžina, kde je slilný proud

Vpravo ostrov, na který jsem přeplaval

Vstupní hala hotelu

zleva dveře a okno našeho apartmánu, posezení s knihami, recepce, růžové hallo kitty auto

Kola, motorky na půjčení

vpravo vstupní brána na ulici

Palau Pangkor den třetí

Český kamarád ráno zmizel a němec spal. Provedl jsem ranní hygienu a šel si na pláž zaplavat, všude kolem spousty odpadků, ale v moři žádné. Když jsem následně šel snídat oblíbené indické roti (placka), všiml jsem si mladých lidí s černými tričky, pytli a gumovými rukavicemi, jak sbírají odpadky na pláži. Najednou bylo zase na pláži relativně čisto. Některé odpadky se zpozdili, nebo prostě nepatří k oné novoroční párty. Opětovně mi bylo potvrzeno, že ty tuny odpadků naházeli indové z protějšího ostrova.
Potom jsem si všiml osoby, která plave z malého ostrůvku, vracela se. Tak jsem si říkal, že to konečně dokázal, proto ráno zmizel. Zaplatil jsem a šel na severní pláž, ověřit si plavce. Dobře jsem udělal. Když jsem dorazil na pláž, zeptal jsem se domorodce houpajícího se v síti mezi plamami. Znuděně ukázal na osobu cachtající se na pláži. Jaké překvapení, nebyl to český spolucestovatel, který právě tou dobou bojoval někde v džungli o přežití. Oslovil tu hlavu v moři, otočila se, byla to sedmdesátiletá dáma. Dala mi pár rad, po 11 hodině prý sílí proud. Přeplavání trvá něco kolem půl hoďky, takže i s cestou zpátky hodinu.

* * *

Poslední dny byly hektické, zvlášť ten poslední, a tak jsme spali až do oběda. Na oběd jsme měli zbytky z rozlučkové párty nádherných asijských vysokoškolaček, které odjížděli. Ah. Večer tu měli karaoke, dokonce nás vybídly, abychom se přidali. Jen jsme se poťouchle bavili, kdyby tu měli kytaru, zazpíval bych jim On the road v japonštině. To by je jistě zmátlo. Oběd byl formou švédského stolu (tady tomu tak neříkají) a tak jsem ochutnal spousty mořských příšer. Kupodivu nejvíc šli na dračku kuřecí stehna, kterých zbylo málo. Můj český kamarád nám vyprávěl strašidelný příběh z džungle, jak se popral s gengem opic. Nejdřív jsem si myslel, že vypráví svůj sen. Dozvěděl jsem se ale, že to byla ranní realita. Nicméně oba opičí gengy přežil a dostal se na malou 30 metrovou pláž, kde je opravdu těžký přístup. Hurá do moře na Adama.
Po obědě se šlo zase spát a já dopisoval příspěvek z minulého dne ve znamení skůtru a rychlosti. Potom mý společníci vyrazili na pláž na jihu ostrova. Na sluníčku po silnici a přes kopce se mi to zdál tvrdý oříšek, tak jsem odmítl. Spal jsem a lelkoval v klimatizované místnůsce až do 18 hodin. Potom jsem vyrazil koupit plavecké brýle, zase jsem dostal nechtěnou slevu, hm. Podíval jsem se na severní pláž odkud zítra vyrazím vstříc malému ostrovu. Nejužší místo je na nejsevernějším cípu, kde je hodně kamenů a spousty velkých krabů. Šel jsem tedy po pláži na jížní cíp, pláže jsou tu rozděleny zarostlou skálou. Objevil jsem schody a prodral se džunglí až na vyhlídku, pěkné. Na oblíbený opuštěný jížní cíp hlavní pláže, kde výtýká jde někdy přebrodit. Teď se však schylovalo k bouři a moře se zvedlo. Navíc padl soumrak a nebylo vidět dno jenom vzteklé vlny, které se sřáží s proudem říčky. Jediní společníci jsou tam divocí psy, kteří žijou pod říčním mostem. Zůstal jsem tam. Zatímco jsem si plaval a odpočíval na hladině padla tma. Tak jsem se svlékl a nechal se bombardovat vlnami, které sílily. Na obzoru bylo vidět silné světlo od lehké bytevní lodi, už tam kotví několik dní. To mi vydrželo pěkně dlouho, byl jsem rád, že mě psy neukradli hadry, v muslimské zemi není dobré procházet se nahý.

* * *

Šel jsem rovnou na večeři, když jsem se chystal k jídlu, přišli moji společníci, kteří se vraceli z pláže. Němec byl pěkně spálený. Jo je to sakra daleko, a já byl rád, že jsem ušetřil energii, na ranní přeplavbu ostrova. Zjistil jsem, že minulého dne, se český spolucestovatel pokusil přeplavat v zátoce na druhý z větších ostrovů. V nejužším místě je ale velice silný proud, jako v divoké řece. A tak byl rád, že se dostal zpátky k útesům, které byly opravdu ostré. K tomu všemu se musel bosky prodrat 300 metrů skrz džungly, kde objevil zvláštní osobu, ostrovního bezdomovce. Já si vystačím, s malým ostrůvkem, už zítra ráno.

Palau Pangkor den druhý

Ranní vstávání nebylo těžké, kupodivu nejsme, po včerejším cachtání u moře, ani spálení. Dopsal jsem příspěvek, u kterého jsem včerejší ráno usnul a šli jsme na snídani. Nejlepší snídaně jsou indické, placka, omáčka a milo (nějaký druh kakaa). Ještě než jsme se zvedli za židle začalo silně pršet. Tak jsme se šli vykoupat do moře. Paráda. Voda průzračná jak lesní studánka. Ležíte na vlnách, sůl vám nedovolí se potopit, na vás kape sladký déšť.

* * *

Tak jsme si vyjeli na motorky. Dvě motorky na den, za 60 RM (něco málo přes 370 Kč). Jsme tři, dva češi a jeden němec, se kterým jsme se potkali v autobuse do Lamutu (město na pobřeží u ostrova, kde teď dlíme. Projeli jsme prakticky celý ostrov, ale bylo to dost hektické. Jel jsem jako spolujezdec s němcem. Zkusil jsem si taky zajezdit. Ale při jednom rozjezdu jsem otáčel motorku, a jak nejsem zvyklí že rukojeť s plynem se protáčí přidal jsem víc plynu a uklouzl na listí. Umřela při tom moje pravá sandále, ale jinak se moc nestalo. Odřený růžek skůtru jsme ukázali majiteli, řekl že je to OK. Možná proto, že se ho náš čínsky mluvící kamarád rozhodl naučit plavat. Zítra majitel penzionu nastupuje na lekce plavání. Vůbec je to divný, že se ve škole plavání neučí. A tak převážná většina obyvatel Malajsie, včetně usedlíků tohoto ostrovu neumí plavat. Cachtají se akorát u břehu. Majitel penzionu nám nabídl zbytky jídla od snídaně, nudle s kuřecím masem. Bylo toho hrozně moc, a tak jsme ušetřili za oběd.

* * *

Po obědě jsme opět vyrazili na motorky, kromě němce, který se jal internetu. Já jel sám, směrem na sever, kde je málo frekventovaná oblast. Je tam letiště a za letištěm je severní spojka západu s východem. Na východě jsou přístavy a vesnice se starousedlíky. Je to strana směrem k pevnině, moře je tam špinavější, na severu jsem objevil skládku kde pálí odpadky, hrůza. Spojka vede přes strmé kopce a tak silnice podle toho vypadá. Auto to sotva zvládne, a tak ji používají převážně motorky. Abych se vyvaroval nechtěného přidání plynu, naučil jsem se přehmátnout ruku vždy na brzdu. Tento reflex, se mi mnohokrát vyplatil. Projel jsem rybářskou vesnicí, a našel čínský chrám. Je zastrčený za obytnou zónou, kterou je třeba projet. Do chrámu se vjíždí velkou, asi 12 metrů vysokou branou. Na ostrov je chrám velký, je tam výšlap na výhlídku a kolem je udělaná malá maketa čínské zdi. Zatímco čínský chrám je posazen směrem do vnitrozemí na kopec, indický chrám je u moře. Indický chrám je vlastně taková zdobená budka. Sochy jsou zakrýté barevnými šátkami a kolem je vše rozkopané. Areál se asi chystá na renovaci, materiál ale nikde nebyl. Zato spousty odpadků kolem, a odněkud smrděla kanalizace. Když jsem odjížděl, přijel taxík (dodávkovej), turisti ukazovali gesta "honem pryč", a tak se jenom otočil a odfrčel. Toť indická kultura, žádné monumentální chrámy jako z blogu http://zindie.blogspot.in/.

* * *

Vrchol dne byl můj návrat na místo mé nehody. Ne snad kvůli tomu, abych spitoval svědomí, ale kvůli starému opuštěnému molu, ze kterého zbyla jen betonová konstrukce a pár prken. Tak jsem po té konstrukci přecházel, abych se dostal až na malý ostrůvek. Kousek od pevniny začal foukat boční vítr. To jsem vyřešil tak, že jsem si sundal vlající tričko, jinak by vítr zcela jistě sundal mě. Molo z pravé strany obkličovalo ostrov a sejít na něj se dalo teprve z odvrácené strany. Takže cesta nebyla vůbec krátká. Bylo to opravdu dobrodružství a chtělo to koncentraci. Před zarostlým vstupem stála motorka se dvěma přilbami. Tak jsem si říkal jestli na ostrově nejsou nějací horolezečtí milenci. Byli to rybáři. Byli na nezašší části mola. Po konstrukci chodili jako po chodníku, což jaksi podráželo moje odvážné přechody a balancování. Na ostrov jsem se dostal bez pádu, který by znamenal smrt mému telefonu. Bylo tam jen pár stromů, spíš roští, a balvany. Ten největší měl na vrcholu ve spáře uchycen silný provaz, jak na šplh. Tak jsem na něj vylezl. Vrchol dne, první ostrov je dobyt.

* * *

Pak jsem si ještě zajezdil po ostrově a vrátil se zpátky. V hotelu nikdo z naší trojice nebyl. Šel jsem si koupit nové botky. Sehnal jsem žabky za 13,5 RM. Když jsem řekl, že si je vezmu, prodavač asi špatně rozumněl, nebo byl prostě laskav, a dal mi je za 10 RM. Pak jsem si koupil hamburgr a šel k moři, že si zaplavu. Byly velké vlny, o to víc jsem se těšil. Radost mi ale zkazili odpadky. Tak jak jsem předpověděl, k pobřeží dorazili hromady, co tuny, odpadků. Nevěřím, že to všechno mohli naházet do moře indové z protějšího ostrova. Možná přišli ty odpadky připluli přímo z Indie. Rozhodl jsem se i tak vrhnout se do vln, když mě minul kanistr a pak velká plechovka od barvy. Tak jsem to vzdal.

Na večer jsme naposled využili skůtry a zajeli do města na večeři. Mysleli jsme že ušetříme, ale neušetřili. Mý společníci si pochutnali, já ne. Noční cesta na zpět byla v šíleném tempu, až se mi chvilkama ježili chlupy na hlavě, a vousy na rukou. Spadnout na beton v kraťasech, nic moc.

 Moji společníci (vpředu berec z německa)

 Brána čínského chrámu

 Panorama čínského chrámu

 Panorama čínské zahrady na svahu

Indický chrám

 Staré molo

 Vstup na molo

 Molo z ostrova

Lano

Pangkor

Po špinavém hotelu na pobřeží, máme za sebou čistou první noc na ostrově Pangkor. Svezli jsme se trajektem, a pak místním taxi. Taxíky jsou pouze dodávkami, kvůli zdejším eko aktivitám. Dokonce jsme vyplňovali dotazníky co si myslíme o zdejším prostředí a jaké bychom podnikli kroky. Vzhledem k prázdninám, ke kterým se připojil ještě státní svátek pro dospělé, jsme našli luxusní ubytování. Ubytování poskytuje mnoho výhod, včetně zapůjčení motorky, na které máme slevu.
Příroda je tu moc pěkná. Šli jsme se hned koupat na pláž. Když nejste líní a uděláte pár kroků od turistického centra, kde se muslimové a muslimky koupou v šatech, máte kolem sebe volnou pláž.
Za oběd jsem zaplatil jednu ringli, tj. 6,50 Kč. Když jsme se byli po obědě projít, tak jsme v zátoce narazili na pláž plnou odpadků a bělochy jak se v nich jako by nic koupou. Ptali jsme se jich, jestli jim ten bordel nevadí, řekli, že jo, že je to hrozné. Den předtím tam totiž ještě žádné odpadky nebyli. Na vedlejším ostrově slavili indové nový rok a naházeli do moře tuny odpadků. S odpadky připlavali i bobky, co se udrželi na hladině. Vzhledem k proudům, které tu cirkulují, budou možná dnes znečištěny všechny pláže.
Pokračovali jsme dál kolem malého, ale pěkného čínského chrámu, kde cesta zdánlivě končila a začínala pěšina v pralese, podél pobřeží. Cesta byla poměrně náročná, vzhledem k tomu, jak jsme byli obuti. Došli jsme k opuštěnému skrytému tábořišti, kde kdysi někdo rozdělával oheň. Také tam byly dvě boudy a voda vyvedená z pramínku z pralesa, který se tyčil na prudkém svahu. Moc pěkné, až na ty odpadky. Zpátky cestou jsme viděli makaky a zoborožce. Příroda je tu relativně ještě nedotčená, hodně původních lesů, hodně druhů zvířat. Potkali jsme i hada se zeleným pruhem, a šlyšeli věci, které nedokážeme pojmenovat.
Tak uvidíme co nás čeká dnes, rozhodli jsme se zde strávit čtyři dny. Pak nás čeká cesta do Kuala a z Kuala let na Brunei.

 Odjezd z Lumutu

 Paluba trajektu

 Příjezd na ostrov, rybářské lodě

 Panorama v utajeném tábořišti v džungli

Večerní trh

Lumut

Tak jsem ubytovaní v levném hotelu, nějakého inda. Byli jsme dva a teď jsme tři, v autobuse jsme potkali kluka z německa. Teď na terase kouří doutníky.
Den byl náročný, protože náš plán byl, dostat se na východní pobřeží. Neustále se nám stavili do cesty různé překážky. Ta poslední byla, že veškeré ostrovy na východním pobřeží jsou zavřené kvůli monzunu. Zvolili jsem tedy teplo a přesunuli se na jich západního pobřeží. Jsme teď u malého ostrova, který by neměl být turisticky atraktivní, a měl by tam být klid. Na něj se dostaneme ale až zítra. Tak uvidíme jak to dopadne, páč děti po celé Malajsii, základky i střední, mají 14 denní prázdniny.
36 metrů vysokou sochu bohyně milosrdenství jsme viděli, je pod velikým kruhovým přístřeškem na sloupech. Z jedné strany bylo lešení, docela rád bych si na něj vylezl. Jinak k soše se musí lanovkou, a předtím ještě projít uličkou cetek a kapsářů. Moje kapsička na peníze je k nezaplacení.
Jdu se připojit v konverzaci pilovat svoji angličtinu.

Jiříkov

Právě je brzo ráno, musím se balit, ale ještě jsem se rozhodl napsat pár řádek. Připadám si jak ve filmu. Palmy, pláž, slunce i déšť. Jsem ubytovaný přímo u pláže. Je tu moc hezky. Včera jsme se při pochodu po pláži seznámili s Iránskou rodinou, byli moc milí.

Plánovaně neplánovaný výlet

Zítra odjíždím na delší výlet po Malajsii. Jedeme do Jiříkova, a pak se rozhodneme zda do Thaiska, nebo se válet na pláž. Za týden 21. ráno, máme sraz v Kuala Lumpur, kde nasedneme se zbytkem party na letadlo do Bruneie. Sultán psal, ať se zastavíme. Bude to pro kluky tady pracující dovolená. Vrátím se přibližně za 14 dní. Ještě si rozmyslím, zda sebou táhnout netbook. Proto nevím, zda v průběhu napíšu nějakou zprávu.
Bohužel jsem dnes měl plný den, byl jsem na stavbě. Proto jsem nestihl dodělat všechny připravené příspěvky. Takže to nejdůležitější, to co tady dělám, se dozvíte až o něco později. Je toho hodně. Teď už je po jedné v noci a já bych měl chrápat, zítra bude dlouhý den.
Loučím se

Brinchang

Brinchang je naše město. Název se vyslovuje Brinčank. Bydlíme na kraji na kopci. Do města scházíme ráno se najíst. Předtím, než odjedeme na stavbu. Na ranních trzích kupujeme občas ovoce, či jiné dobroty na svačinu. Večer v něm zas večeříme. Občas nakoupíme pišingry v krámě. Nebo nějaké suroviny, pokud chceme péct. Chtěl jsem vyfotit otevřené restaurace, přidám později i s ranním trhem.
Při procházce jsem narazil na klášter. Byli jsem u něho i společně, když měli mniši otevřené stánky. Léčivé byliny, a cetky, jako cestovní kamený Mahjong (čínská hra).
Cestou k nám na kopec je zajímavý živý plot.
Město se táhne podél horské silnice, několik kilometrů. A tak na hodinové cestě na stavbu, nevyjdete z města.

 NN

Živý plot cestou domů a trojka kolegů

 čínský klášter

Asi jediný hotel s arabským písmem ve městě

Palmy nebo kapradiny, mám v tom zmatek

(směrem ke klášteru)

 Mimo centrum, silnice směrem na stavbu

Malá ulička

Velký hotel z centra

Zkratka ke klášteru

Bydliště

Před barákem
Před naším barákem stojí dům naší patriotky. Bydlí v něm celá generační rodina. Všude je spusty květin, kvetou pořád. O dostupném ovoci už jsem psal, ještě u nás rostou pomela, ty ale nejsou zralá. Snad do vánoc, už jsou to velké koule. Hned u našeho baráku je jahodová farma, zítra ráno si půjdeme koštnout, než odjedeme.

Za barákem
Je pár ovocných stromů, o kterých už jsem taky psal. Nahoře na kopci je pěkný výhled na město. A malinký prostor na cvičení. Dál ale jít nejde, džungle je jako nepropustná zeď. Nedávno jsme vypouštěli z krabice kobru, zpátky do přírody. Do džungle je lepší se neprosekávat.

Náš barák z vlnitého plechu a zastřešená jahodová farma

(za barákem)

 Náš barák a barák naší patriotky

(za barákem)

Výhled na hotel

(od našich vchodových dveří)

Jahodová farma

(od našich vchodových dveří) 

 Průchod ven

(od našich vchodových dveří)

Za barákem

Bydlení

Bydlíme v domečku z velmi kvalitního vlnitého plechu. Mnohem komfortnější, než maringotky na SŠ. Vlniplech je zevnitř vidět pouze v přízemí.

Kuchyně
Nemáme tu ledničku, ale zato tu je trouba, prakticky stejná, jako jsem si koupil v čechách. Tak jsme tu pekli rohlíčky, chleba a čaj. Hned v kuchyni je vstup do sprchového kouta a na záchod. Zvláště záchod někdy kazí chuť k jídlu, a nebo když někdo čorá do sprchy a nespláchne. Ale prakticky tu nejíme.
Máme tady zajímavý vařič, jehož dva hořáky mají dva věnce, mezi nimiž se plamen přelévá podle zvolené intenzity ohně. Pánev tady máme železnou, přesně to, co v čechách nejde koupit, železné nádobí. Je to obrovitá wok pánev.

Pokoje

Spacák jsem si půjčil, a mám tu i deku po francouzích. V noci se přioblékám, protože bývá zima. Přitom o pár stovek metrů níž panují tropická vedra a dusno. Tady je nízká vlhkost i když tady hodně prší. A stále fouká příjemný vánek. To je asi jedna z příčin, proč se tady člověk na sluníčku lehce spálí. V pokoji mám akorát matračku, větrák, věšák, zásuvku, světlo, vypínač a zajímavé okno (možná vyfotím).
Bydlíme tady čtyři ve čtyřech pokojích, naše česká squadra. Já jediný nejsu z Olomóca. Teď přijel nachvilku pátý, bydlí ve vedlejším pokoji, je největší a prostorný (ten pokoj).

 Wok pánev a vařič

 kuchyně

(focená od záchoda)

 kópelna

Záchod

schody do patra z patra

 Můj pokoj v patře

 Předsíňka

(čtyři pokoje, schody a orientální smeták)

Jídlo

Ovoce
Tak jsem se díval na stránky o Malaysii, abych dokázal pojmenovat všechno, co jsem tu strčil do pusy. Je toho mnohem víc, než mají na stránkách.

Jackfruit (příbuzný chlebovníku, takže chlebovník) - velmi dobré a sladké, kupujeme jako svačinu na ranním trhu
Rambutan - moje nejoblíbenější ovoce, bude mi chybět. Nejčastěji je zobrazováno na inetu v červené barvě, tady se však prodává nejčastěji v zelené.
Durian - když jedete autem kolem stánku s tímto ovocem, citíte ho. Vůně či smrad je neuvěřitelně intenzivní. Tak intenzivní, že to ani nechcete ochutnat. Plod je těžký, kolem kila, a má ostny, takže holíma rukama ho udrží je otrlý jedinci. Po rozkrojení se do pusy bere pecka, která je obalená slizem. Sliz se sní, pecka vyplivne. Ochutnal jsem jen kousíček a chuť je úžasná, těžko popsatelná. Pak ale celí den máte potřebu ukrkávat a ta chuť se vám kdykoli připomene, a to ať sníte či vypijete cokoli. Někdy snad najdu odvahu a dám si víc Durianu naráz.
Papaya - měl jsem ke svačině, nevýrazná chuť.
Chtěl bych ochutnat Mangosteen, Custard Apple, Startfruit.
Banány - V Cameron Highlands jsou banánovníky všude, kolem silnic je mozné vidět i listy dvě patra vysoké. Banány jsou tu malé, ale prý mají aromatičtější chuť, ještě jsem neochutnal.

Limetky, citróny, pomeranče a mandarinky si trháme za barákem. Nikdo jiný to nezbírá. Také nám hned u dveří začíná malá jahodová farma, plodí celý rok, jahody tu vůbec frčí. Velká farma bude v místě stavby, tak 4 km, od místa kde bydlíme. Jahodu jsem si neutrhl ještě ani jednu, i když bych mohl. Nicméně jsem dnes podlehl čerstvému jahodovému koktejlu. Cestou do centra roste, asi jako okrasná kytka, lichořeřišnice. Tak si občas pouchutnáme na květu či plodu. Jako dárek přivezli moji společníci semínka mochyně, tak jsem ochutnal i první plody, mňam.

Jahodové farmy
Všude v této oblasti jsou jahodové farmy. Dávají jahody po celý rok, podobně jako u většiny ovoce a zeleniny. Naše stavba bude také součástí jahodové a navíc i borůvkové farmy. Pro malajce je to nejatraktivnější turistická oblast, a tak v obchodech najdete množství nejrozmanitějších předmětů s jahodou. Třeba jahoda jako otvírák piva.


Cuisine
Na snídani a na večeři chodíme do města. Prakticky pořád chodíme k číňanům. Čína tady vládne. Chodili jsme na jídlo i k Indovi, ale ty se k nám nezachovali pěkně. Přitom ti co krámek vedou vypadají spíš jako afričané. Na stavbě nám vaří patriotka projektu, číňanka, takže si tu připadám napůl jak v číně. Navíc dva z naší české čtyřčlené sestavy mluví čínsky. Čínské znaky jsou všude, nejen v čínských obchodech, čínské potraviny. Řekl bych, že čínština je tu častější než malajština. To je asi dáno oblastí Cameron Highland.

Čaj
Teď tu voní, to je pronikavá omamná vůně. Nic mi nebude chybět víc než vůně konečné fermentace sdíleného čaje z čajových plantáží. O tom ale napíšu v jiném příspěvku.

 Jahodové farmy

Místní kýč

(ve jménu jahody vše, amen)

 Moje nová mikina

(ochladilo se, a mikinu co jsem přivezl používám v práci, tak je zadělaná)

Jídlo na stavbě

(vařeno převážně z domácích surovin)

 Rambutan

 

Malajské banány

Květ lichořeřišnice

(cestou do centra)

jahody, pomeranče, citróny

(na pozemku, kde bydlíme)