Niah - národní park a jeskyně

Den první - Příjezd
Z hlavní křižovatky je to do Niahu kus cesty, tak jsme si vzali taxíka. Díky drzosti mého společníka, je to právník, jsme jeli za polovinu tam, a i příští den zpátky. V Niahu jsou dva hotely stejného jména, jeden velký a drahý Niah Cave Hotel, druhý zapadlý malý a levný Niah Cave Air-Cond Hotel. Air-Condition je anglicky klimatizace. Taxikář nás zavezl k tomu druhému. Číňan byl velmi vstřícný a hodný, ovládal dobře angličtinu. Pokoj byl, ostatně jako všechny čínské hotely, velmi čistý a levný. Snad jako v pohádce, měl číňan za své dobré služby jednu podmínku, příchod před 22h, hotel se zamyká.
Večer jsme si sedli do větší restaurace. Připomínám, že všechny jsou tady otevřené, tj. plastové stolečky pod pevným přístřeškem z vlnitého plechu. Jedna z obsluhujících byla neuvěřitelně půvabná asiatka, tak jako většina, měla na sobě těsné krátké šortky. Nemohl jsem z ní spustit oči, filmy nelžou, ty největší krásky najdete v malých pajzlech jako Niah. Pak si k nám přisedl postarší Ind. Vládl angličtinou a objednal nám piva, pak ještě jedny piva. Právník utekl prý je unaven. Ind objednal další piva a nějaké dobroty, přišla jeho žena. Mám pocit že měl dost, já jsem byl příjemně přiopilý. Pak se zjevil opět právník a říkal něco o tom, že jsou tam noční kluby, pak zas zmizel. Ind se divil, že ještě nespí. Komentoval jsem to jedním slovem "Girls".
Ind byl, asi ještě je, manager pro sběr palmových plodů. Slovo manager zní vznosně, ale radši jsem se dál neptal. Jen připomenu, že Malajci vykácli a nahradili původní pralesy olejovými palmami. Malajsie je největší vývozce palmového oleje na světě, a není se čemu divit. V průběhu naší konverzace havaroval na křižovatce poblíž kamión, sjel ze silnice a porazil několik palem, než se zastavil. Bohužel se jednalo o okrasné palmy.
S hrůzou jsem si uvědomil, že je deset, a že se zavírá hotel. Rozloučil jsem se s Indem, který se jal zaplatit všechnu útratu, vždyť je manager, a spěchal do hotelu. Nesl jsem s sebou ještě netbook, protože jsem se před večeří zastavil v IT obchodě na internetu. Jak jsem tak koukal na kouřící kamión uklouzla mi noha po vlhkém chodníku a praštil jsem s sebou o zem. Jen jsem zahlédl jak z pouzdra netbooku vylétl mobil a zmizel ve tmě v trávě. Chyběla mi také jedna žabka, jako by se do země propadla, zrovna teď když spěchám. Uklidnil jsem se, a jako první jsem se jal hledat mobil, s odhadem směru kterým vylétl, jsem ho po chvíli v trávě našel. V čechách bych si toto dovolit nemohl, už bych jistě měl ruku od psího exkrementu. Teď bota, našel jsem podrážku, která zůstala o krok zpátky. Plastový řemínek jsem vytušil a nahmatal pod obrubníkem. Zul jsem se úplně vzal jsem byty do jedné ruky, netbook do druhé, a šel k hotelu. Ten byl už zamčený. Zavolal jsem skrz mříže, objevil se číňan a ptal se po mém kamarádovi. Ten na hotelu ještě nebyl. Dal jsem si tedy věci do pokoje a šel ho bosky hledat
Dorazil jsem do prvního nočního klubu, bos. Místní mě přivítali mile a holky se na mě začli lepit. Ha, že by oblíbená bledá tvář. Dýdžej a pravděpodobně i místní pasák, mohlo mu být tak 16, 17, byl velmi milý a nabýdl mi své boty. Opravdu se mi přestalo chtít do hotelu, až teď jsem si uvědomil, jak je číňanovo podmínka krutá. Dýdžej neuměl moc anglicky, tak mi přihrál jednu svou děvu, aby mi pomohla. Pomohla. V Niahu byly pravděpodobně jen dvě bílé tváře. Právníka jsem našel na druhém nočníku, kde probíhala keraoke. Družil se tam k jedné baculaté asiatce, místní popové zpěvačce, haha. Do hotelu zpátky nechtěl. Nakonec se mnou ale šel. Číňan mi dal pro něho číslo, ať zavolá, až bude chtít zpátky, a právník zmizel ve tmě ulice. Možná má něco do sebe, prosazovat své zájmy na úkor druhých. Nicméně pak asi člověk jedná stejně i se svými blízkými, na kterých mu záleží, a ty pak odvracejí tvář. Šel jsem spát.

Na křižovatce před Niahem

Hm...

Strop hotelového pokoje

klima i tento větrák dělali hrozný kravál,

tak jsem pustil větrák nade dveřmi

 

veškeré vybavení pokoje stůl židle, dvě postele

postele

Den druhý - Národní park, Long house, jeskyně

Ráno jsem se vysprchovali a sbalili. Číňan dodržel slovo, a i přes noční incident, nám dovolil nechat batohy. Nicméně batohy jsme nechali u mříží u vstupu do hotelu, což je veřejné místo, kde každý chodí. Zamknul jsem si tedy batoh na zámečky, kdyby někdo chtěl využít příležitosti a šmejdit. Do svého tajného opasku jsem si dal pas, bankovní kartu, na kterou mám pojištění, a hotovost. Do kapsy kraťasů si vzal mobil.
Prvně nás čekala cesta do národního parku. Právníkův průvodce nás navedl na zkratku podél řeky, tak jsme mohli jít pěšky a ušetřit za taxi.
Za vesnicí jsem si uvědomil, že jsem se nepřezul a jdu stále v žabkách. Mávl jsem nad tím rukou. Podél řeky vedla nádherná pěšina občas vysázená úzkými betonovými bloky, a tak jsem šel i bos. Občas jsme narazili na domek, na dřevěných pilířích a se střechou z vlnitého plechu. Byly to domky těch nejchudčích. Žili v nich rodiny s dětmi.
Do národního parku jsme dorazili zadní brankou, tak jsme se prošli napříč aréálem, zpět k hlavní bráně, kde si opět zapsali číslo pasu. Dostali jsme mapku parku, černobílou kopii mnoha kopií. Paní nám obtáhla vše podstatné tlustým fixem. Vzhledem k velikosti mapky zabírala tlouška fixu na mapě tak 100 metrů. K jeskyním to bylo 4 km džunglí. Poznamenal jsem, že nemám dokonce ani boty, a tak doufám že přežiju. Paní se jen usmívala, a řekla "enjoy". Doufal jsem, že to bylo určeno mně a ne pijavicím.
Vstup do národního parku byl přes řeku, jak příznačné. Zajímalo by mě, jestli toto pravidlo platí u všech národních parků. Nešli jsme ovšem po lanovém mostě, ale svezli se s převozníkem. Nic romantického, Yamaha Enduro. Za řekou nezačínala hned naturální džungle, ale byly tam stylové budovy a dřevěné lávky. Jedna z budov bylo museum. Ráno bylo ale zavřené a tak jsme se rozhodli zastavit cestou zpět.
Džunglí jsme šli nejprve po příjemném betonovém chodníčku, a pak po dřevěné lávce, která vedla až k jeskyním. Bylo to za potřebí, protože džungle byla jedna velká mokřina. Někde místo dřevěných latí, byly pro chození použity plastové protiskluzové latě. Jít po nich bos bylo příjemné. Některé se ale zkroutili pod palbou slunečních paprsků, které v některých málo místech pronikali skrz majestátné stromy.

* * *

Před samotnými jeskyněmi, na rozcestí k Long House, byly mini stánky s ručními výrobky a s plechovkami v ledu. My jsme s sebou v ruce nesli dvoulitrovku vody, kterou jsme kopili ve městě za jeden ringgit, a která byla už napůl vypitá. Rozhodli jsme se jít neprve k Long House. To je velmi dlouhý dům, kde žije mnohogenerační rodina. Kousek za stánkama s sebou právník poprvé seknul, uklouzl. Asi nešlo o hlavní atrakci a tak byla lávka na mnoha místech rozpadlá. Na rozdíl od stávající lávky, neměla zábradlí a nekroutila se. Kilometr dlouhá rovná cesta, pro plzeňáky prostě kilometrovka.
Vesnice připomínala tu vodní z Bruneje, akorát bez vody. Prohlédli jsme si ji a udělali pár fotek. Lidi na nás koukali, měl jsem špatný pocit z toho, že je máme jako atrakci. Nebo to bylo opačně. Měli tam také moc pěknou školu. Hned jsem si zpomněl jsem si na kamarádku.
Podle mapky, jsme měli navázat na druhou cestu a přijít rovnou k jeskyním. Tu se nám ale najít nepodařilo, a tak jsme se vrátili na rozcestí se stánky.

* * *

Vydali jsme se přímo k jeskyním. Prošli jsme kolem dřevěného lešení, skoro jak z předminulého století, a dostali se do táhlé otevřené jeskyně. Velký prostor nás fascinoval. Prošli jsme ji, a vydali se po lávce dál. Zaplavil nás ale nepříjemný pocit, že to je vše, protože další ze dvou jeskyň, měla být s malbami pravěkých lidí, a ta byla právě v rekonstrukci, zavřená. Očekávání se ovšem nenaplnilo a mi vešli do ústí obrovské jeskyně, té skutečné jeskyně. To předtím byla jen jednohupka, proti tomu co jsme viděli. Mohu přiznat, že to byl největší uzavřený prostor, ve kterém jsem kdy byl. A asi to tak i nadlouho zůstane.
Podařilo se mi udělat pár fotek. Byl jsem vděčný za svoji prozíravost, a zkušenosti s nočním focením, které jsem nabral v Kuala Benait.
Odtud jsme vyrazili do ústí jeskyně. Pomalu se začlo stmývat, a když jsme dorazili na vrchol velkého schodiště, které se začalo svažovat dolů kamsi do temnoty, rozžnul jsem čelovku, kterou jsem si za pět ringgitů půjčil ve stánku před museem. Celou dobu mi ta laciná mrcha tlačila v kapse. To mám za to, že jsem si tu svoji nechal v batohu v hotelu.
Právník sebou ve značkových keckách New Balance, opět sekl. Chvíli po tom, co mi předal "zdroj světla", který jsme tak naštěstí nemuseli hledat kdesi v hlubinách pod vysutým schodištěm. Dostali jsme se do temného místa, kde nebylo už možné fotit. Přesto oči si rychle přivikly a pochvíli chůze jsme narazili na výhled opačného ústí jeskyně, které slabě osvětlovalo vyhlídkové odpočívadlo. Kupodivu bylo odpočívadlo i zastřešené. Bylo to z důvodu, že kdesi vysoko nad námi byl otvor. Otvor, ze kterého nepřetržitě kapala voda. Ne snad, že by venku pršelo, ale voda z okolní džungle stékala do jeskyně. Počítal jsem, jak dlouho padá kapka z vrcholu. Tedy alespoň od té doby, kdy se začne třpitit ve světle z otvoru, tak abych ji mohl vidět. Napočítal jsem několikrát 9 sekund. Později jsem spočítal dráhu podle gravitačního zrychlení. Vyšlo mi necelých 400 metrů. Zdálo se mi to příliš, a tak jsem započítal i odpor vzduchu. Musel jsem proto vytvořit program, který i s různými obměnami konstant, vykazoval rozdíl výšky pádu jen pár metrů. I kdybych počítal sekundy o něco rychleji, výška by stále překročila hranici 300 m. Je pravdou, že otvor byl na samém vrcholu kopce, ve kterém se jeskyně nalézala. Takovou monumentální výšku v uzavřeném prostoru bych ale nečekal. Kdo někdy viděl vysílač Krašov nebo Kojál, ví jak takových 320 metrů fascinuje (a příznivci japonského komiksu  Blame můžou závidět ten dotyk reality).

Z otevřeně-uzavřeného prostoru jsme se přesunuli do temného tunelu. Právník opět uklouzl, a já si pochvaloval svoje protiskluzové žabky. Prošli jsme až k ústí jeskyně, kde na nás čekalo odpočívadlo a mříže. Cesta k prehistorickým kresbám byla uzavřena.

Vraceli jsme se stejnou cestou a v nejnižším a nejtemnějším bodě odbočili na jiný chodníček, který nás navedl ke schodišti, po kterém už dlouho nikdo nešel. Je to zajímavé, protože návštěvníků jsme potkali cestou skrz jeskyně dost. Žádná skupina však s jistotou nešla tudyma. Žádné velká odkrytí se však nekonala, až na to, že jsme vylezli po schodech tak do 12 patra, abychom potkali velmi početnou letku netopírů. Jen jsem se modlil, abychom se nemuseli vracet, nemuseli.

* * *

Blízko Miri ve vnitrozemí, je prý ještě větší jeskyně. Těžko si to představit.

Cesta zpátky parkem byla únavná. Došla voda. Prohlédli jsme si museum, ve kterém byly repliky kreseb, o které jsme přišli. A odpočali si. Pak vyrazili zpátky do města. Po návratu do hotelu jsme našli batohy v pořádku, zavolali jsme taxi a hned po příjezdu na křižovatku naskočili do autobusu směr Bintulu.

 

Cestou do parku jsme narazili na stromy s Rambutany

Mňam

 Národní park

 Národní park, lávka a odpočívadlo

podivné to zvlnění

 říčka podemlela svah kopce,

takto vzniká jeskyně

Vesnice

Vstup do vesnice s longhouse

 Longhouse

generační dům

nevím však, zda bydlí dvě rodiny prosti sobě,

nebo se jedná o jednu rodinu

 svá auta parkují pod domem

stejně tak, jak byl v Bruneji rozšířen motor Yamaha Enduro

jsou v Malajsii rozšířena auta značky Hyunday Hilux,

viz dva pickupy

Longhouse z druhé strany ze školního hřiště

Pohled do zavřené školy

O jaký ročník se jedná?

 Školní nástěnka

Před jeskyně

 dřevěné lešení

na první pohled to není patrné,

ale jeskyně zatáčí doprava

Porovnání rozměrů jeskyně s homosapiens

 Jeskyně

Archeologické pracoviště

 ústí jeskyně, všimněte si lidí na podstavě

 Domek

Pohled na druhou stranu do tlamy jeskyně

jak je titěrné, schodiště

(tuto fotku bylo velice těžké pořídit, foceno na noční režim)

Pro porovnání,

model jeskyně v museu

pořízeno těsně předtím, než mi bylo oznámeno "no photo"

 díra v jeskyni

snad 300 metrů vysoko

vpravo je vidět i paprsek vody

 díra focená na normální režim

odhaluje zeleň džungle a strom na samém okraji

Cíl cesty

pohled z ústí číslo dva

do tlamy jeskyně

 snad krápníky?

kvůli lávce vyfrézovaný skalní pilíř

foceno za světla baterky

 Bus do Bintulu

Bus do Bintulu

 zas jeden podivně zařízený

se dvěma úzkými uličkami

sedět uprostřed má své výhody

Brunej - Kuala Benait

Po druhé strávené noci v hotelu s bazénem, jsme odpoledne vyrazili busem na jiho-východ do Kuala Benait, které je hned na hranici s Malajsií. Hotel uvedený v průvodci jako nejlevnější nás šokoval svou vysokou cenou. Centrum je poměrně malé, město je turisticky neatraktivní, přesto jsme měli štěstí. Vzhledem k absenci lingvisty, který se od nás odtrhl už Brunei Capitalu, a vydal se na sever směr filipíny, byl jsem první na řadě v anglické komunikaci. Opravdu stačí být na lidi milý a paní v obchodě nám poskytla pokoj přímo nad ním, který čekal na podnájemníka. Pokoj byl naprosto prázdný, krom klimatizace, která je všudypřítomná i v nejchudších boudách. Tak nás čekala noc na zemi, na lině, vzápětí už na prošívané dece, kterou nám paní zapůjčila. Bydlení lacino, s možností sprchy a toalety, co víc si přát. Moře bylo nedaleko, směr se lehce najde podle oblačnosti, která je nad mořem jiná než nad pevninou. Město bylo, stejně jak v hlavním městě, velmi čisté. Víc jak v německu, protože tady potkáte akorát auta. Také velmi roztahané a opět jsme měli problém s chodníky. Provoz je ale, vzhledem k megalomanským silnicím nulový. Sultán se asi nebál investovat do ulic pro případ, že se město ekonomicky a populačně zvedne.
K moři jsme přicházeli přes parčík se stylovými altánky, který končil travnatým náspem, a zastiňoval tak pohled na moře. Když jsme vylezli na vrchol a spatřili moře, viděli jsme hnědej písek a kalné hnědé moře. Nafta. Dojem z nečištění podtrhoval výhled na ropné věže a tankery na horizontu moře, ten pohled v něčem až znepokující.
Když jsme však přišli blíž, zjistili jsme, že písek je prostě hnědý. Moře bylo kalné, přesně jak kafe, ale bylo čisté. Šli jsme tedy po pláži, na které byly spousty krabů, které si dělali do toho čokopísku své nory. Byli tu i písečné blechy, hop, hop. Konec pláže byl v nedohlednu a mě opravdu lákalo jít stále dál a dál a dál. A tak jsem šel a své kamarády nechal daleko za sebou, kteří začali hrát petang se starýma ořechama. Prostě jen tak jsem šel a brouzdal se s nohama v tom co připomínalo teplé kafe. Mít tak moře u baráku.
Když jsme se opět setkali, šli jsme do vody. Člověk může jít dobrých sto metrů od břehu a stále vystačí. Dno bylo čistě písčité. Dvakrát jsem šlápl na kraba, tedy asi to byl krab, a jednou se mi snažilo něco obmotat kolem nohy. Zakalením a absencí žahavé medůzi, které jsem si užil na Pankoru, mi připadalo moře spíš mrtvé. Byly poměrně velké vlny, a tak jsme se v moři vyřádili. Ačkoliv jsem při klidné hladině vystačil, v táhlých vysokých vlnách, v soumraku, a sto metrů od břehu, jsem cítil nádech překročení PSR (bezpečný bod návratu).
Při zpáteční cestě po pláži jsme si zahráli všichni petang. Prožrané staré koko-ořechy vypadaly spíš jako drátěnka na nádobí plná hnědého písku. Jak jsem vzal svůj do ruky, hop, hop, písečné blechy. Nechci ani vědět co všechno v tom ořechu mělo svůj domeček.vV altáncích se v soumraku začala stahovat místní omladina. U nás mají teenegery autobusové zastávky, tady mají altánky u moře. 

* * *

Spalo se nám velice dobře. Z nějakých důvodů nemám fotku pokoje, ale zato mám ranní výhled do ulice. Rozhodli jsme se toto bydlení opustit a jít na hranice pěšky. Bohužel jsem dal na místní a nevytáhl v čas mapu, a tak jsme si hrozně zašli. Místo abychom se u moře nechali převést přes řeku, šli jsme po silnici, kudy jezdí všechna auta. To je ale obrovská dálka, protože most přes řeku je několik kilometrů ve vnitrozemí. Velmi rychle nás zastihlo slunko, a tak jsme se zastavili ve stínu stromu, a přemýšleli co dál. Nakonec jel kolem ranní autobus, a můj světa znalý šéf zareagoval velmi rychle. Autobus zastavil a mi jsme naskočili na palubu. Stopnout si linkový autobus, tu není nic výjimečného. Jeli jsme do Miri, tedy vítej zpátky Malajsie. Sledoval jsem, jak dlouho pojedeme na hranice. Ujít by se to dalo bez problémů, kdyby nebylo toho spalujícího slunce.

* * *

V Miri jsem zjistil, že tam nejsou pláže, jen spousty bordelů. Jednak je to přestupní turistické centrum pro různé atrakce ve vnitrozemí, a také je to místo povyražení pro Brunejce. Kamarádi chtěli zůstat, a tak jsem se rozhodl jet sám do Bintulu, kde pláže jsou. Nakonec to dopadlo tak, že šéf jel do Bintulu, najít lepší hotel a dát si oddych. Zbytek, my, dva, jsme skončili už v Niahu podívat se na jeskyně.

 autobus z Brunei Capital do Kuala Benait

bouře od moře střetávající se s pevninou

ta věstí její brzkou zkázu

 další pohled z autobusu

vlevo vodárenská věž

opět pohledy z autobusu

krajina eukaliptu

občas byla přerušena asi sto metrů širokým pásem ubýhajícím do nekonečna

monstrózní pásmo ropovodů se mi nepodařilo vyfotit

hnědá pláž v Kuala Benait

hnědé moře tak nevyniklo,

možná proto, že jsme zvyklí na fotky rybníků bahňáků

 ropné věže na horizontu

bohužel můj foťák nemá zoom

vedli jsme debatu o vzdálenosti horizontu moře,

pro pohled z výšky okolo 2 m nad hladinou moře jsem napočítal vzd. 2,8 námořní míle,

což je necelých 5 km, svůj výpočet jsem později úspěšně ověřil na wiki

ropné věže jsou ale mnohem dál,

uvažujeme-li, že velikost pilířů je 50 m (pamatuji si z jednoho TV dokumentu),

a že z nich vidíme pouze polovinu, pak vzdálenost bude okolo 36 km

pláž v Kuala Benait za soumraku

 noční předimenzovaná ulice, na auta jsem čekal

vlevo chodník

spíš šlo ale o test mobilního foťáku, jak zvládá noční fotky

Brunei Capital rozloučení

Ještě jsem vybral pár zajímavých fotek a zážitků.

 Sultánova banka v centru

Kousek opodál jsem potkali sedět na schodech asijskou holku, hubenou, na vysokých podpadcích a s velkou vrstvou mejkapu na obličeji. Na druhé straně schodů stál pupkatý zbohatlík a telefonoval. Dnes když si tu scénu v duchu vybavím, tak netelefonuje, ale zapíná si poklopec. Narozdíl od Malajsie v Bruneji nejsou žádné bordeli, je to silně muslimská země. Když jsme se vraceli dobře najeděni z indické restaurace, opět jsme narazili na onu holku, seděla na schodech a k nohoum se jí lísala zrzavá kočka. Dala se s náma do řeči, zjistili jsme, že je to transexuál. Nabízel nám foukací práci, jak to bylo... "blow job".

kanál,

který přečůral sultánovo architekty

minaret,

ze kterého nás v 5h ráno budilo "Allahu Agbar"

tak pěknou fotku si nezaslouží

 

 zapadlá ulička v centru

kupodivu tyto stěny nepatří k nejlacinějšímu hotelu

 budova

Hallo Kitty v Asii frčí,

růžová je prostě v módě

dokonce má i růžový odstavný pruh

kočka na trhu

zvažoval jsem zda nedat víc takových fotek, včetně mrtvého kotěte,

ale pijavice jsem si taky odpustil

fotky potravin z trhu, zařadím do příspěvku "Jídlo 2"

Systém je stejný jako v Malajsii,

dvou ringgitovka, stejně jako dvoj-dolar neexistuje,

stejně tak jako pěti-ringgit, tak pěti-dolar je vzácností,

a tak máte plné kapsi modrých jedno-ringglí,

které lehce zaměníte s modrou 50 ringlí (320 Kč)

já tomuto omylu ušel, někdo jiný však měl, na veřejných záchůdcích, velmi drahé čůrání

 borec sultán

nulové daně, ropný magnát, nejbohatší, nejvlivnější, veřejně známý a obdivovaný

jak by to asi vypadalo v čechách, nejbohatší lidé, podnikatelé, by byli v čele státu, všem lidem na očích, nuceni budovat prestiž a mít zodpovědnost  ...v současnosti jejich jména většina lidí nezná, jsou to šedé eminence, manipulující a korumpující náš stát, svůj stát ...ale i kdyby chtěli být jako sultán, je otázka, zda jsou natolik vlivní, aby se postavili velkým korporacím, tlačícím na nás zvenčí

v průvodci píšou, že je Brunej nesvobodná, že jsou lidé utlačováni,

můj názor je, že je tam vysoká životní úroveň a zároveň surový (pro někoho syrový) kapitalismus

tj. bez sociálních obálek, bez životního pojištění, mandatorní výdaje sultanátu nula,

i když podezřívám sultána, že poskytl dotace na lodní motor Yamaha Enduro

to že je v zemi levná ropa je vidět na přechodech,

nikdo tam nechodí pěšky, a tak se chodníky a přechody podobají našim cyklosteskám

bez hlavy a paty, u nás jde o korupci, u nich o ztrátu smysluplnosti

(to červené světílko je skutečně panáček) 

ano, je to semafor s číslem

jedna z věcí, které se mi jak v Bruneji, tak v Malajsii líbí,

jsou odpočty do zelené a červené,

semafory jsou tu prakticky jen v uzlech čtyřproudových silnic
(víc v příspěvku o malajské dopravě)

možná nevíte, že logické obvody světelných signalizací v ČR jsou zastaralé,

nedokáží řešit ani tak zásadní věc jako je časový posun z LČ na zimní,

natož se dynamicky vyrovnat s dopravní situací,

prostě vypnout by je bylo lepší

Brunej mešity a největší palác na světě

Omarova pozlacená mešita
Je přímo v centru. Nejde minout. Je potřeba ji neustále procházet, obcházet, či objíždět. Asi proto se návštěvnost těší tak velké oblibě. Podle wiki jsou její minarety 44 metrů vysoké.

panorama

součástí areálu není vodní příkop, ale jezírko s atrapou lodi

panorama můstku k mešitě

není zas tak dlouhý, perspektiva zkresluje

 hlavní brána

v době modliteb není vstup do mešity povolen (asi 5x za den)

některé turisty to pobuřuje natolik, že ač nejsou křesťany,

rádi by to samé zavédli v kostelech, rozuměj na oplátku

komplexní pohled na mešitu

detail atrapa lodi

vede k ní klikatý můstek, je vidět na google map

Velká měšita

Kousek dál od centra, ne zas tak kousek vzhledem k vedru, byla postavena ještě větší monumentální mešita s minarety 54 metrů vysokými. To zda je největší v Bruneji či na světě na letáku napsáno nebylo. Rozhodně je největší v Brunei Capital. Koná se v ní výuka malých muslimů. Děti chodí do mešity v růžovo-bílých uniformách, jak kluci tak i holky. Výuka ale probíhá odděleně. K mešitě jsme přijeli autem s jednou rodinou, kteří jeli vyzvednout svoji dceru.

Vůbec při náštěvě této mešity jsem měl pocit, jako bych se přenesl do jedné staré počítačové hry.

 No, nepřipomíná vám to něco?

 kašna

 minarety

hlavní vstup

všimněte si tmavé skvrny na vrcholu levého oblouku,

je to velké včelí hnízdo, které bylo celé pokryto těly včel

mohli jste vidět vlny, které se přes hnízdo přeháněli, jak el. impulsy, komunikace

pohádkovou atmosféru poněkud kazily tuctové jezdící schody

jak z pražského metra, ty jsou snad na celém světě stejné

to modré je koberec

 fontánky před jezdícími schody

vzadu jsou vidět nerezové stožáry na vlajky, asi místo pro oficiální návštěvy

 mešita je celá ohraničena zeleným parkem

 kluci hrající počítačovou hru

holky mají prozměnu na hlavě růžové šátky

střich jejich šatů je opravdu stylový,

sultán má dobré návrháře (snad získám fotku)

na komplexní výjev mešity jsem zapomněl, a když jsem fotil, tak už bylo pozdě

Největší palác na světě

Asi je moc velký, protože sultán v něm nebydlí. Zato má příjemnou luxusní vilku, tak akorát pro členy rodiny a nejbližší přátele. Palác je otevřen jen tři dni v roce. Jedná se o tři za sebou následující dni krátce po skončení ramadánu. To je někdy koncem října, takže jsme měli smůlu.

Palác hlídá u vchodu palácová stráž. Oproti srandovní drezůře evropské hradní stráže, tu mají vojáci veget. Stojí sice v budce, nemůžou si sednout, ale můžou se pohybovat volně. A možná, můžou v tom vedru i pít. Uniformy mají stylově evropský šmrnc, i s těmi splítanými šňůrkami na hrudi.

Asi by bylo dobré poskytnout fotky, k mému překvapení jsem však zjistil, že žádné nemám. Ještě čekám na fotky ze zrcadlovky. I tak, na fotkách bude nanejvýš brána, emblém a voják. Za bránou se nachází čtyřproudová silnice, která vede za kopec. Palác tedy není od brány vidět. Je ho však možné z části zahlédnout z města. To je ale velká dálka.

Nicméně skutečnost, že je tento palác největší na světě, mě vede k mému naivnímu dětskému zklamání. Asi jako ztráta víry v Ježíška. Žádné několika podlažní a nekonečně dlouhé a spletité podzemní chodby, skrývající pasti a smrt, či nesmírné poklady... a stejně tak palácové chodby a záhadné místnosti ukrývající studený lesk ocele či ta nejsladší růžová překvapení.

Jdu spát.

Mě tak ještě napadlo, podle místních muslimek, se kterými jsme si přátelsky pohovořili, se sultán u místních žen těší oblibě hlavně z důvodu jeho monogamního partnerství. Když na to mají, mohou mít muslimové manželky až čtyři, jak v Bruneji, tak v Malajsii, Allahu Agbar.