Z Malajsie: Brunej - Kuala Benait

Po druhé strávené noci v hotelu s bazénem, jsme odpoledne vyrazili busem na jiho-východ do Kuala Benait, které je hned na hranici s Malajsií. Hotel uvedený v průvodci jako nejlevnější nás šokoval svou vysokou cenou. Centrum je poměrně malé, město je turisticky neatraktivní, přesto jsme měli štěstí. Vzhledem k absenci lingvisty, který se od nás odtrhl už Brunei Capitalu, a vydal se na sever směr filipíny, byl jsem první na řadě v anglické komunikaci. Opravdu stačí být na lidi milý a paní v obchodě nám poskytla pokoj přímo nad ním, který čekal na podnájemníka. Pokoj byl naprosto prázdný, krom klimatizace, která je všudypřítomná i v nejchudších boudách. Tak nás čekala noc na zemi, na lině, vzápětí už na prošívané dece, kterou nám paní zapůjčila. Bydlení lacino, s možností sprchy a toalety, co víc si přát. Moře bylo nedaleko, směr se lehce najde podle oblačnosti, která je nad mořem jiná než nad pevninou. Město bylo, stejně jak v hlavním městě, velmi čisté. Víc jak v německu, protože tady potkáte akorát auta. Také velmi roztahané a opět jsme měli problém s chodníky. Provoz je ale, vzhledem k megalomanským silnicím nulový. Sultán se asi nebál investovat do ulic pro případ, že se město ekonomicky a populačně zvedne.
K moři jsme přicházeli přes parčík se stylovými altánky, který končil travnatým náspem, a zastiňoval tak pohled na moře. Když jsme vylezli na vrchol a spatřili moře, viděli jsme hnědej písek a kalné hnědé moře. Nafta. Dojem z nečištění podtrhoval výhled na ropné věže a tankery na horizontu moře, ten pohled v něčem až znepokující.
Když jsme však přišli blíž, zjistili jsme, že písek je prostě hnědý. Moře bylo kalné, přesně jak kafe, ale bylo čisté. Šli jsme tedy po pláži, na které byly spousty krabů, které si dělali do toho čokopísku své nory. Byli tu i písečné blechy, hop, hop. Konec pláže byl v nedohlednu a mě opravdu lákalo jít stále dál a dál a dál. A tak jsem šel a své kamarády nechal daleko za sebou, kteří začali hrát petang se starýma ořechama. Prostě jen tak jsem šel a brouzdal se s nohama v tom co připomínalo teplé kafe. Mít tak moře u baráku.
Když jsme se opět setkali, šli jsme do vody. Člověk může jít dobrých sto metrů od břehu a stále vystačí. Dno bylo čistě písčité. Dvakrát jsem šlápl na kraba, tedy asi to byl krab, a jednou se mi snažilo něco obmotat kolem nohy. Zakalením a absencí žahavé medůzi, které jsem si užil na Pankoru, mi připadalo moře spíš mrtvé. Byly poměrně velké vlny, a tak jsme se v moři vyřádili. Ačkoliv jsem při klidné hladině vystačil, v táhlých vysokých vlnách, v soumraku, a sto metrů od břehu, jsem cítil nádech překročení PSR (bezpečný bod návratu).
Při zpáteční cestě po pláži jsme si zahráli všichni petang. Prožrané staré koko-ořechy vypadaly spíš jako drátěnka na nádobí plná hnědého písku. Jak jsem vzal svůj do ruky, hop, hop, písečné blechy. Nechci ani vědět co všechno v tom ořechu mělo svůj domeček.vV altáncích se v soumraku začala stahovat místní omladina. U nás mají teenegery autobusové zastávky, tady mají altánky u moře.

* * *

Spalo se nám velice dobře. Z nějakých důvodů nemám fotku pokoje, ale zato mám ranní výhled do ulice. Rozhodli jsme se toto bydlení opustit a jít na hranice pěšky. Bohužel jsem dal na místní a nevytáhl v čas mapu, a tak jsme si hrozně zašli. Místo abychom se u moře nechali převést přes řeku, šli jsme po silnici, kudy jezdí všechna auta. To je ale obrovská dálka, protože most přes řeku je několik kilometrů ve vnitrozemí. Velmi rychle nás zastihlo slunko, a tak jsme se zastavili ve stínu stromu, a přemýšleli co dál. Nakonec jel kolem ranní autobus, a můj světa znalý šéf zareagoval velmi rychle. Autobus zastavil a mi jsme naskočili na palubu. Stopnout si linkový autobus, tu není nic výjimečného. Jeli jsme do Miri, tedy vítej zpátky Malajsie. Sledoval jsem, jak dlouho pojedeme na hranice. Ujít by se to dalo bez problémů, kdyby nebylo toho spalujícího slunce.

* * *

V Miri jsem zjistil, že tam nejsou pláže, jen spousty bordelů. Jednak je to přestupní turistické centrum pro různé atrakce ve vnitrozemí, a také je to místo povyražení pro Brunejce. Kamarádi chtěli zůstat, a tak jsem se rozhodl jet sám do Bintulu, kde pláže jsou. Nakonec to dopadlo tak, že šéf jel do Bintulu, najít lepší hotel a dát si oddych. Zbytek, my, dva, jsme skončili už v Niahu podívat se na jeskyně.