Stejně tak jak hrdina ze stejnojmeného filmu mého titulku, vyrazil jsem na sever. Já však ne na Aljašku, ale do oblasti zvané Cameron Highlands. Nejdřív se ale musím prosekat džunglí zvanou Kuala Lumpur. Napínavé to bylo už na letišti. Výstup z letadla, díky strategické poloze u kuchyňky, proběhl velmi rychle. Teď najít pás, který mi vyplivne zavazadlo. Vystoupili jsme do obrovské haly. Paní v informacích ukázala za roh, byl to ovšem roh velké haly. Chvilku mi to trvalo, než jsem tam došel. Začal jsem klesat širokou chodbou do jiné velké haly, kde byl nenápadně zaparkován vlak, byl schován v jakémsi skleníku. Zjevně kvůli klimatizaci. Nastoupil jsem do něj. Vlak vystartoval. Spolu s ostatními pasažéry jsme se řítili velikou rychlostí napříč letištěm. Podívaná byla monumentální, nad letadly a do klopeného oblouku. Tak nějak jsem tušil, že se nenávratně vzdaluji od svého batůžku. Zvláště, když někteří pasažéři z mého letadla, pamatuji si je, stáli u mého sedadla frontu na záchod, měli už pojízdný kufřík. Předtucha se ale nenaplnila, a má angličtina zvýtězila. V letadle hlásili do éteru, že zavazadla budou u pásu číslo 4. Čísla čtyři jsem si v řadě pásu nevšiml, zato tam byla velká cedule s číslem našeho letu.
Batoh slivovicí nevoněl, to znamenalo, že skleněné lahve přežily. Ihned po získání zavazadla jsem vyrazil hledat toalety. Kabinka velké potřeby mi odhalila, že jsem opravdu v jiné zemi. Systém sezení na bobku mi vyhovuje, dokonce víc než evropské ulepené prkénko. Záchod bez problémů pozřel toaletní papír a sám se spláchl. Místo štětky tam byla hadice.
Při odchodu můj batoh opět prošel rentgenem. Kontrola chtěla, abych vyndal jednu ze tří flašek, kterou rentgen v mém batohu odhalil. Neokolkovaná, neoznačená, zalitá voskem. Pán si ji podezřele prohlížel proti světlu a zeptal se, co je uvnitř. "Spirit", odpověděl jsem. Začal mluvit o jednom procentu, víc jsem mu nerozumněl. Zeptal jsem se tedy, zda-li bych měl něco zaplatit. Pán mávl rukou, zase řekl něco o jednom procentu. Zvedl přitom ukazováček, toto gesto je asi všude stejné, nebo ne? Můžu se jen domnívat, jestli šlo o jedno procento zdanění či obsahu alkoholu.
Před samotným východem jsem objevil směnárnu. Minul jsem už dvě. Jednu ve výstupní hale, před jízdou vláčkem, druhou u zavazadel, a toto byla třetí. Kurz byl stále lákavější. Směnil jsem čtyři pětiny svých dolarů. Slečny u přepážky suma vyděsila a musel přijít šéf. Asi jsem někde udělal chybu.
Mohl jsem si vybrat jízdu autobusem či rychlovlakem, zvolil jsem rychlovlak. Byl zaparkován v přilehlé hale. Na peroně byl usmívající se pán, naznačoval něco jako "kšá kšá" zaběhni do vlaku. Řekl jsem mu, že nemám lístek, usmál se, a řekl, "hurry up". Tak jsem naskočil. Vlak frčel velkou rychlostí, míjeli jsme palmové lesy a z dálky byly vidět slavné Petronas Tower. První pohled, Malajsie.
Průvodčí za celých dvacet minut cesty nepřišel. Že bych to měl zadarmo? Ale kdeže, skásli mě u výstupu, 35RM (Malajských Ringgtů), tedy něco málo přes 200Kč. Doufám, že další metro bude levnější. Opět jsem se nacházel ve velké hale KL Senter. Vyšel jsem ke dveřím do ulice, oproti letišti hustě pršelo. Vyfotil jsem si od vchodu business ulici s Petronas věžemi a šel hledat metro.
* * *
S metrem je to v KL (Kuala Lumpur) komplikované. Jak už jsem si přečetl na internetu z něčích poznámek, je tu více dopravních společností, které spolu nekooperují. Alespoň, že letáček, který mně někdo ze soucitu dal, obsahoval trasy i s barevným rozlišením společností. Asi jako kdyby každá linka metra Prahy patřila někomu jinému. Bože děkuji za komunistickou centralizaci. V cizině si teprve člověk uvědomí, jaké drobnosti dokáží zkomplikovat život. Vždy si tady musíte při změně společnosti, zakoupit nový lístek. Na centrální autobusové nádraží to je s přestupem. Nejprve dvě zastávky za necelých 5RM, tedy kolem 30Kč. Bankomat pozřel moji pěti ringgitovku a vyplivl první drobné. Plus plastový žetonek, jak z dětské rulety. To bude dobrý, řekl jsem si. Plastový penízek má v sobě chip, prošel jsem bránou. Metro mi ujelo před nosem, ale zachvilku jelo hned další. Jiné číslo, stejný směr. Při přestupu jsem procházel chodbami jak v Praze na můstku. Nápisy naváděly k mé druhé lince, ale jen s názvem konečné stanice ve druhém směru, než jsem měl jet. Vyšel jsem tedy na ostrůvek, ale opačného směru. Zastávka byla asi tři patra nad úrovní ulice. Přesně tak, jak to znám z japonských filmů. Už dříve jsem si všiml čínských znaků, ale teď byly dost patrné, jsou tu všude. Navíc zdejší asijaté vypadají jako japonci. Jen občas skupinka muslimů či muslimek s burkou. Zatímco muslimky chodí celé zahalené, mlaďoučké asiatky nosí krátké šortky, a odkrývají tak své asijské nožky.Abych se dostal na druhou stranu, musel sestoupit až pod úroveň ulice a pak zase nahoru. Při čekání na zastávce si vedle mě stoupla přesně taková mladá asijatka. Když přijel vlak, rychle jsem se jí zeptal zda je to ten správný. Přikývla a culila se, červené tvářičky, nevynost sama. Ah, Malajsie.
Při odjezdu někdo na zastávce začal zpívat mantru, silný hlas byl slyšet hodně daleko, chvilku jsem zapochyboval, zda není s námi ve vlaku. Cesta nadzemním metrem byla úžasná, ulice fakt jak v Japonsku. Jen s tím rozdílem, že je nekřižují nekonečné elektrické kabely. Zemětřesení tu nejsou běžná. Při přestupu jsem si nekupoval žádný lístek, a tak nebylo divu, že mě terminál nechtěl pustit ven ze zóny. Ochranka, či jak tu funkci nazvat, stála u východu a pustila mě přes svoji kartu, abych si mohl v zápětí u okénka zpětně koupit lístek. Nikoho to nezarazilo, zřejmě běžná praxe.
Za celou dobu v KL jsem nevyšel pod otevřené nebe, a nebylo tomu ani v případě cesty na autobusák. Chodníček se stříškou z vlnitého plechu se kroutil uličkou, že by to zahřálo u srdce každého Vonta ze Stínadel.
* * *
Hned u vstupu na autobusák ke mně přiskočil pán s vysílačkou a jasně červeným firmením tričkem. "Bus ticket?", zeptal se, "Yes", "Follow me". Vykročil rychlým krokem a já za ním. Ani se neohlédl, jenom něco křičel do vysílačky. Jako kdyby ten stánek s lístky, ke kterému jsme šli, měli zrovna postavit. No, skoro jo. S batohem jsem ho akorát stíhal, běžel nahoru po schodech, proplétal se mezi lidmi, hm. Dovedl mě přepážce, kde byla paní. Ukázal jsem jí, kam chci jet Tanach Rata, Cameron Highlands. "35RM", vyhrkla. Už zas, pomyslel jsem si, to je jak s těmi 8 dolary. Jinak dobrá cena, jedu přece přes čtvrtinu malajského poloostrova. Zaplatil jsem, přepočítal peníze, a sedl si na lavičku a čekal. Pak mi došlo, že mi nedala lístek, ten už ale byl na cestě. Přiběhl s ním odněkud, či odnikud, zase jiný pán a podal mi ho. Cena na lístku, odpovídala ceně kterou jsem zaplatil. Autobus jel za 3/4 hodiny. Měl jsem tedy čas se trošku projít. Nicméně už na mě padala únava z nevyspání, a tak jsem šel najít svůj perón v podzemní garáži. Pak jsem si sedl na lavičku a začal řešit věc, která mi už delší dobu vrtala hlavou. Porovnal jsem kurz z letiště s kurzem, který jsem viděl ve směnárně v KL Senter. Kdybych nebyl netrpělivý, nepřipravil bych se horším kursem o něco málo přes 200Kč, přesně 35RM. Magické číslo. Ztráta peněz mi ale v nejmenším nemrzí, nejen, že je částka vzhledek k cestě samotné zanedbatelná, ale kdo by měl nevry hledat ve městě směnárnu. Navíc jsem ve skutečnosti, vzhledem ke svému počínání, ušetřil přes 65RM, jenom jsem o tom ještě nevěděl.Koupil jsem si vodu a rainbow cake, který přes své barvy vypadal nejmíň jedovatě, a šel k autobusu.
Jízda autobusem
Číslem autobusu je tady jeho poznávací značka. Jak jednoduché. Komfortní autobus, sedačky jsou tady obrovské, široké, spousta místa na nohy. Na jedné straně uličky je jedno křeslo, na druhé dvě, přitom šířka busu je stejná jako u nás. Asijati se, při své výšce, v křesle musí ztratit. V celém autobusu je skoro polovina sedadel než v tom od Student Agency. Ostatní autobusy, které jsem viděl, byly stejné. ČR jezdíme jak prasata namačkaní na sebe.
Zajímavé je, nechávají motor klidně běžet, a to se spuštěnou klimatizací. Ten bus, který jsem před necelou hodinou kontroloval, měl zapnutý motor a klimatizaci celou dobu. Přitom teplota nebyla žádná tropická, naopak uvnitř autobusu byla opravdu zima. Stejně tomu bylo i v případě mého autobusu. Musel jsem si z batohu vyndat druhé tričko a klobouček, aby mně netáhlo na hlavu.
Autobus vyjel o 20 minut déle. A po několika minutách kličkování napříč městem jsme zastavili na parkovišti. Řidič si šel asi koupit svačinu. Pak jsme konečně vyjeli z města a já usnul.
* * *
Probudil jsem se, když už byla tma. Probudil jsem se zimou. Klimatizace běžela na plné obrátky. Venku nás míjela džungle a bus se proplétal po zkroucených silnicích. Řidič po nějaké době zastavil na benzince, šel asi na kafe. Venku se utvořila skupina lidí, šli si zakouřit. Vyběhl jsem tedy ven, zjistil jsem, že je venku příjemně, i když vlhko jak v ZOO v teráriu. Šel jsem se vyčůrat na místní toalety, kde mě celou dobu sledovala velká kudlanka nábožná. Musela to být ona, kolik hmyzáků vypadá takhle?Postupem času začala klimatizace vynechávat, až se vypnula úplně. To už jsme ale byly jen kousek cesty od cíle. Jsme v horách? Ne, highlands znamená spíš vrchovinu, všude džungle. Listy banánovníku ční kolmo i do výše dvou pater.
Cestou jsem dostal dvě sms od kontaktní osoby, se kterou jsem se měl setkat. Podle druhé jsem zjistil, že mé sms nedošli. Po výstupu jsem tedy našel nějaké dobře označené místo velkým světelným nápisem. A začal lovit dobrovolníky o zapůjčení mobilu. Podařilo se mi ulovit nějaké Filipínce, pán měl problém s posláním sms, a tak mně radši číslo vytočil, domluvili jsme se velmi rychle. Stačilo 10 minut počkat. Poděkoval jsem a zeptal se, zdali se zajímají o Kali, nevěděli co to je. Hm, a to mají nejlepší bojové umění s nožem na světě.
* * *
Přijel terénní pickup. "Jirko si tu někde", ozvalo se z druhé strany ulice. Zase čeština, ostrůvek jistoty. Batoh jsem hodil na korbu a vyjeli jsme. Chtěl mě pozvat na pizzu, ale ve vesnici, kam jsme přijeli bylo už všude zavřeno. Koupil jsem si tedy špagety, které jsem si potom udělal.
Slyšíte jak to samozřejmě zní, pizza, špagety, já jsem ale v Malajsii, v džungli. Nicméně nakonci své cesty a v bezpečí.
Žádné komentáře:
Okomentovat