Z Malajsie: Nížina, průchod džunglí

Na neděli, tedy jediný den, kdy se tu nepracuje, jsme si vyjeli na výlet. Začali jsme sjezdem z hor, a výjezdem z Cameron Highlands, oblasti, která je méně člověkem poznamenaná, než zbytek Malajského poloostrova. Brzy nás obklopily palmové lesy. Jsou moc pěkné, ale radost člověku kazí skutečnost, že jde o monokulturu. Proto, aby byly účelově vysázeny, byly vykáceny původní pralesy.

* * *

Dorazili jsme k čínskému chrámu. Byl velmi starý, že ani sám mnich nevěděl, jak je starý. Zajímavé bylo, že uprostřed hlavní síně chyběl strop. Střecha byla skloněna tak, aby voda stékala do okapů kolem otvoru a vytékala z tlam draků do středu sálu. Pod otvorem ve stropu byl umístěn rošt pro odtok vody a na něm byly umístěny květináče s tropickými rostlinami. Jedna si ze mě chtěla ukousnout. Oba mí společníci ovládající čínštinu se s mnichem dohodli na provedení rituálu, tak jsem se přidal. Rituál spočíval v zapálení voných tyčinek. Dávali se po třech na místa, která byla vyhrazena pro vonné tyčinky. Většinou šlo o místo u malého oltáře, kterých bylo v síni několik, a které vypadaly spíše jako čínský betlém pro bohaté. Vonné tyčky se taky zapíchaly na místo před chrámem. Tam byla též malá pec, či jak to nazvat. V ní jeden z nás zapálil smotek papírů sebraných motliteb. Na rozloučenou jsme dostali papírek, o kterém už nevím, co přesně má znázorňovat. Zjednodušeně, má přinášet štěstí. Asi funguje jen pro vymezený okruh věřících, a nebo funguje zvráceným způsobem, protože o chvilku déle jsem si na lanovém mostě ukopl malíček až mi tekla krev. Což je důležité, pro události následující.
Areál patřící k chrámu byl poměrně rozlehlý. Na naše poměry obrovský. Přešli jsme lanový most a dostali se na malou pěšinku. Po ní pak obcházeli jezero, abychom se dostali ke skále, ve které a na které byl postaven malý chrám s velkou sochou uvnitř. Cestou nás zaujala rostlinka, jejíž lístek, pokud jsme na něj šáhli, se sevřel. Zajímavé bylo, že pokud jsme se dotkli stonku, zavřeli se všechny lístky, které na něm byly. Opodál byl les z kaučukovníků. Měli do spirály strženou kůru z kmene a pod ní malou lahvičku, kam vytékala míza, kaučuk.
Před chrámem bylo postaveno malé betonové jezírko a u něj v nadživotní velikosti dlouhovousý mistr s prutem se šťastným výrazem. To byl kontrast oproti hlavní budově, kde všechny sochy před vchodem, na dveřích, a na oltářích měly vážné, bojovné či nazlobené tváře. Do jeskyně ve skále jsme stoupali po betonových schodech. Uvnitř skály byly modlitební místa, spousty čínských nápisů v tradičním písmu. A na konci nás čekala veliká asi 5 metrů vysoká socha s anfórou v jedné ruce, kterou vyléval. Socha byla udělaná z původního kusu skály. Dodělaná byla jen hlava, ruce po zápěstí a prsty na nohou.

* * *

Na jídlo jsme zapadli do běžné jídelny, otevřeného přístřešku se zděnou kuchyní. Po všech těch čínských a indických jídlech, které máme ke snídani, obědu a večeři, jsem poprvé jedl jídlo jen ze známých potravin. Majitelka je asi znalá evropské kuchyně, i když tato jídelna byla naprosto mimo jakýkoliv turistický ruch. Po obědě jsme si dali ještě nanuk. Rozmrzlé nebyly, jen jako by je někdo přejel autem. Koupil jsem ještě jednu 2 l lahev vody, protože ta v autě by nám nemusela stačit. A udělal jsem velmi dobře, i když, jak jsem se později dozvěděl, jsem nekoupil zrovna to co jsem chtěl.

* * *

Při jízdě poo jsem usnul. Probral jsem se právě v nejlepším. Nová silnice, po které jsme se vydali, skončila. Mým soudružníkům se zdál divný, řídký, vlastně nulový provoz. Vjeli jsme tedy na jakousi prašnou cestu, na které nedaleko byla mítná brána nebo tak něco. Domeček se závorou, v němž dleli dva policisté, kteří nám potvrdili možnost průjezdu touto oblastí. A tak jsme se vydali na cestu plnou výmolů, děr, kaluží, schodů, nákladních aut s olejovými palmovými plody. Ještě že majitelka nevěděla, co se s tím autem děje. Nakonec všechno dobře dopadlo a dostali jsme se do oblasti, kde už nebyly žádné palmové lesy, ale zase džungle. Zastavili jsme kvůli focení bambusových trsů stromů. Já se vydal pěšky dál po silnici a obdivoval přírodu. Nevěděl jsem, že jsem už jen pár kroků od brány do národního parku. Je smutné, že skutečná příroda je už jen v národních parcích, jinak celou krajinu Malajsie pokrývají uměle vysázené palmové lesy.

* * *

Parkoviště bylo prázdné. Vstup na terasu hlavní budovy byl vykachličkovaný a vypadal jak obnažená podlaha velké koupelny. Před vstupem jsme se museli zout a po terase chodit bosí. Jak terasa, tak i budova byly postaveny ze dřeva. Zapsali jsme se do návštěvní knihy. Chtěli po nás čísla pasu, později mně došlo proč. Před námi ten den bylo pouze 14 lidí. Není to tedy žádná zvláštní atrakce. Do džungle jsme vykročili po chodníčku ze zámečkové dlažby. Všiml jsem si, že mám na patě krev a navíc mi do sandále vlezl nějakej malej slepíš. Navrhl jsem, že bych se mohl vrátit do auta se přezout, když už vláčím s sebou ty pohory. "Vždyť jdeš po zámečkové dlažbě," dostal jsem odpověď. Zámečková dlažba končila u velmi dlouhého vysacího mostu, který vedl přes řeku. Když jsem se po něm vracel zpět, chápal jsem, proč je návštěvní areál takto strategicky od džungle oddělen.
Pochod po vysacím mostě byl příjemný. Hloubka okolo 30 metrů. Na druhé straně nás však nečekal chodníček, ale pěšinka po zetlelém listí. Mezi hustými porosty bylo vlhko. Došli jsme k hlavní ceduli, na které byly směry a barvy všech okruhů. Rozhodli jsme se pro okruh v korunách stromů. Došli jsme k nevelké dřevěné věži, ze které vedl první vysací most. Když jste si stoupli na okraj úzkého chodníčku z tvrzeného plastu, tak se celý most prohl na stranu a vy jste spadli do boční sítě. Také jste hodně znepříjemnili cestu tomu, kdo šel před vámi či za vámi. Bavilo mě naklánět most, ale jen ten první. Ten vedl, ostatně jako každý most, ke statnému stromu, na kterém byl zavěšen. Kolem stromu byl udělán dřevěný ochoz, kde strážil domorodec se smetákem. U dalšího mostu byly přikázány rozestupy. A hloubka pod námi se dramaticky zvýšila. Maximální byla necelých 40 metrů. Je těžké si představit, jak vypadají stromy, na kterých byly lávky zavěšeny. Jen pro představu, nejvyšší sloup vysokého napětí v ČR má 20 metrů. Překvapilo mě, jak dokonale byly lávky udělány. Ve stromech nebyl zatlučen jediný hřeb. Nebyly použity ocelová lana, a lana nebyla přivázána přímo ke stromu. Strom byl chráněn dřevěnými špalíky, tak aby nedošlo k porušení kůry stromu, a nedošlo k zarostení. Vše bylo děláno ručně bez použití techniky, někdo tedy na ty statné stromy muslel nejprv vylézt.
Na jednom z ostrůvků nám domorodec ukázal drápy od medvěda. Je to spešl medvěd, který žije v Malajsii. Je malý, ale má obrovskou sílu. Na stromy leze tak, že předníma packama obejme volně strom, vyšpulí zadek, aby udržel těžiště, a odráží se střídavě jen zadními packami. Přední k lezení vůbec nepoužívá. Tak je silný.
Příroda kolem byla úchvatná a někde v dálce zahalekaly opice. Horko ve stiném lese malinko povolilo, vlhkost byla ale vyšší, jak v terárku. Na jedné lávce jsme museli počkat, protože se domorodec jal zametat spadlé listí na lávku. Proto ty košťata. Řekl bych, že listí nezametal jen kvůli bezpečnosti.
Spadané a zetlelé listí se mi líbilo, připomnělo mi začátek podzimu. Zvláště když mě ofoukl studený větřík. Iluze mých vzpomínek, tady je území vlády nikdy nekončícího léta.

* * *

Objevili jsme se znovu před cedulí a vybrali si nejdelší okruch džunglí. V hustém porosu lesa nás tak čekaly 3 km. Statečně jsem se vydal v sandálech, ostatní v keckách. Cesta probíhala pokojně, občas bláto. V těžsích úsecích byla zpevněná. Krom koleček na stromech a občasných cedulek to byla jediná věc, která nám připomínala dotek civilizace.
Asi po kilometru došlo k náhlému prozření, po mých sandálech a nohou mi začali lézt podivné věci. Tenounké černé nudličky. Pohybovali se jako píďalky. Byly tak slizské, že nešly uchopit. Byly dokonce tak pevné a pružné, že nešly zašlápnout. Dostupnými prostředky jsme nebyly schopni je zabít. Pijavice. Jsem přesvědčen, že jsme za celou dobu nezabili ani jednu. Najednou jich byly kolem nás spousty. Píďalkovaly k nám. Pochopil jsme, co mě to kouslo předtím na patě.
Nicméně bylo rozhodnuto, že se půjde dál. Já se svými sandály měl stížené podmínky. Navíc můj ukopnutý krvavý malíček byl vellkým lákadlem. Viděl jsem ale, jak se "píďalka" zavrtala do díry tkaničky u prestižky, jako by nic. I když jsem měl na rozdíl od jiných dlouhé kalhoty, pijavice jimi prošla jako nůž máslem, nechutné. Tak se asi cítila Alenka, když ji napadly ponožky, které proskakovali množstvím otvorů v podlaze.
Těžko si užívat krás pralesa, když se musíte neustále dívat pod a na nohy. Je zvláštní, jak se člověk rychle přizpůsobí novým podmínkám. Občas jsme se obrali, toť vše.
Kolem byly cedulky, poukazující na vzácné stromy. Těžko říct, jaké úžasné věci jsme to vlastně viděl, aniž bych to dokázal náležitě ocenit. Došli jsme na odbočku, jedna z cest vedla k domečku na nožičkách. A nožičky to byly opravdu velké, proč asi? Domek byl zavřený, ale odpočali jsme si na terase. Vyhrnul jsem si nohavice, abych zkontroloval stav pod nimi. Mám dvě fotky mých nohou, ale nevím, zdali jsou publikovatelné. Pijavice se nedaly vzít do prstů a odtrhnout. Nejlepší způsob se zdál být odcvrnknutí. Jednu pijavici jsem si dokonce nechal, na poraněném malíčku, třeba pročišťuje krev. Zpětně můžu říct, že malíček je OK, mám ranky pod nehtem a v lůžku se rychle zacelily.
Když jsme odcházeli, prohlásil jsem, že si opláchnu ještě obličej v sudu, který stál pod chajdou. "Tak to seš tedy odvážnej", dostal jsem odpověď. A pak jsme se museli smát, když jsme nahlíželi z blízka do sudu, co že to tam vlastně všechno plave.
Po dokončení okruhu jsme si dali ještě jeden kratší, který se jmenoval "High Hide", v překladu Vysoká schovka. Na opice jsme opravdu narazili, ale jen jsme je slyšeli. Akorát jednomu z nás se podařilo opici vletu zahlédnout. Ne že by opice létala, skákala ze stromu na strom.
Při návratu jednoho z nás napadlo vykoupat se v řece. Už jsme jednoho domorodce viděli, jak se koupal. Já bych se i přidal, ale vzhledem k množství otevřených ran, jsem to vzdal. Koupaná se tedy nekonala.

* * *

U auta jsem se těšil, že si opláchnu nohy vodou, kterou jsem na víc koupil. Byla ovšem oslazená, a tak jsem se vydal na záchodky. Na terase uprostřed cesty ležela pohublá zrzavě-bílá kočka. Nechala se pohladit, jen se na mě znuděně otočila. Vešel jsem na záchůdky a nechal pootevřené dveře. Když jsem si omýval nohy v umyvadle, prosmýkla se kolem a skončila v jedné z kabinek záchodů. Nahlédl jsem zvědavě dovnitř, pila ze záchoda. No, rozhodně lepší než z toho sudu, co jsme viděli v džungli.
Rány nepřestávali krvácet, a tak jsem jim terasu trochu zadělal. Odjeli jsme autem dřív, než to po nás chtěli utřít.
Cesta zpátky probíhala klidně, dokonce zpáteční silnice měla méně děr. Při vjezdu do hor nás zastihla průtrž mračen a silná mlha. To už byla noc. Celá zpáteční cesta byla řidičskou premiérou jednoho z nás. A tak jsme při krátké jízdě v pravo byl šťastni, že jsme výlet přežili.

Chrám