Z Malajsie: Palua Pangkor den čtvrtý

Pokus o dobytí ostrovu číslo 1
Budík mi zazvonil v šest. Po patnácti minutách jsem vstal a šel udělat ranní hygienu. Začalo pršet. Oba moji spolunocležníci spali. Zakřičel jsem tedy kdo jde semnou, nic. Rozhodl jsem se jít bosky a jen v šortkách (zároveň plavky) až na pláž. Cestou jsem zjistil, že mám ty delší. To znamená těžší a větší odpor, šel jsem dál. Když jsem stanul na pláži nepršelo, byly ale větší vlny na moři. Vlezl jsem do moře po pás, abych si namočil a nasadil vodní brýle. Když jsem je vytáhl z vody, zjistil jsem, že je pásek na jedné straně volný. Uplaval mi fixační klips. Haha, to bych nebyl Čech, kdyby si neporadil. Stačil uzel. Nasadil jsem si brýle. Asi třicet metrů od břehu se pohupovalo betonové molo. Rozhodl jsem se doplavat k němu a vylézt na něj. Díky vlnám se dalo ve správnou chvíli vylézt bez námahy. Udržet se na něm byla věc druhá. Ačkoliv to byl kvalitní beton, houpal se ve vlnách nahoru a dolů a ještě víc dolů, a pak express nahoru, a tak různě pořád. Na povrchu byl dobře vyhlazený, tak se člověk o něj neodřel a ani neklouzal. Rozmýšlel jsem, zda se vrhnout do vln, a pak jsem tam prostě hupsnul. Do brýlí mně zatýkalo, slaná voda v očích není nic moc. Vlny se vzdouvaly jak hradba napříč v protisměru. Takto se mi nedařilo řádně splývat, a tak jsem plaval s hlavou nad vodou. Za chvilku jsem se přistihl, jak jsem udýchaný. Šlapat vodu na místě bylo ještě těžší. Ačkoliv při pohledu na moře ze břehu se to nezdálo, vlny byly na otevřeném moři o dost vyšší, teď měly něco přes metr. Hezky se ale vlnily, tak se člověk jenom houpal. To netrvalo ale dlouho, dostal jsem se do míst, kde se střetávaly proudy, a tak občas chodily vlny z jiné strany a nebo se o sebe tříštily. Super, začínalo mě to bavit. Necítil jsem strach, ačkoliv bych možná měl, protože žádné hlídky tu v Malajsii nejsou, a všichni ještě spali spánkem spravedlivým. Z obzoru zmizela i lehká bytevní loď. Začal jsem splývat v tempu vln, abych se dostal do výhody. Vlny přicházeli ale nepravidelně a navíc o různé intenzitě. To už jsem se ale blížil k útesům, ostrova, které by měli moře zklidnit. Byl jsem ještě dobrý kus od břehu, a skrz brýle jsem viděl jakoby písek dna. Ale při pokusu se ho dotknout jsem se propadl do temné chladné hloubiny. Teprve za útesy jsem zrychlil a klidnější voda začala odkrývat skutečné dno. To co jsem vnímal jako písečné dno byl klam písku, který se nesl mořem. U břehu jsem měl prozměnu problém vyhnout se kamenům. A bylo to tu, byl jsem na ostrově. Teď ještě zpátky. Podle všeho vítr měl s časem sílit.

* * *

Probudil jsem se zpocený v posteli. Ale kdeže, skutečně jsem byl na ostrově. V puse jsem měl slano. Stánek s občerstvením byl ještě zavřený a u něj byly postaveny dva stany. Evidentně v nich někdo spal. Vydal jsem se po cestě na vrchol ostrova a pak na jížní útes, kde jsem sledoval rybářskou loď, jak projíždí s respektem soutězkou mezi ostrovy, která mého kamaráda málem vynesla na otevřené moře. Pak jsem přeběhl na severní stranu ostrůvku. Opět jsem spatřil onu rybářskou loď, která byla už daleko na moři. Přeskákal jsem po vysokých kamenech, až na pláž. Některé kameny byly slepence všeho možného a byly ostré.

Chvilku jsem si odpočinul na pláži a vydal se na zpáteční cestu. Vyhnul jsem se útesům a zamířil směrem, kde by se mělo pohupovat ono betonové molo.

* * *

Cesta zpátky byla po vlnách. Vyloženě jsem si ji užíval. Nejen že šlo dobře splývat, když jsem udělal tempo na vrcholu vlny, jako bych se pohnul v čase. Zrníčka písku byly pod hladinou jako hvězdy, které se v mžiku změnily na podlouhlé čmouhy, asi jako stártrekovský warp nebo jako přechod do hyperprostoru ve starwars. A tak jsem si cestu zpátky ani pořádně neužil a téměř bez únavy se vyšplhal na betonové molo. Kde jsem si lehl a nechal se pohupovat na vlnách.

* * *

Po mém ranním návratu šel výzvu využít prozměnu můj český kamarád. On plaval po linii, kde se střetávaly vlny, které nanosily do řady tolik písku, že nejhlubší místo mezi ostrovy je jen 2 metry hluboké. V únoru se prý dá na ostrov přebrodit. Nicméně kvůli turbulencím je i brodění pro většinu malajců nebezpečné, páč neumí plavat. Kupodivu se s rostoucím časem moře uklidnilo. Zpátky ho do půli cesty vzal motorovým člunem malajec, který konečně vylezl ze stanu.

Odpoledne ve znamení opic

Na našem oblíbeném jížním cípu hlavní pláže jsme byly napadeni opicemi. Tak už vím, jaké to je. Opice si jen chránili své odpadky, pro ně asi spíš dary moře.

Poslední večer

Zítra z Pangkoru odjíždíme, směr Lumpur-Brunej. Večer jsem si šel sám zaplavat a uhnízdil jsem se na betonovém molu, ze kterého jsem pozoroval západ slunce. Je skvělé, že je tu tak málo turistů co umí plavat. Molo je jen 30 metrů od frekventované pláže a já měl naprosté soukromí, beze strachu, že někdo připluje. Ani na pláži nikdo nebyl, nedělal hluk, tak bylo slyšet jen moře. Tak jsem asi hodinu jen tak ležel, nechal se houpat ve vlnách a bylo mi opravdu skvěle. Tohle mi bude chybět. Padla tma. V noci začal foukat vítr, ačkoliv je teplo, ležíc na betoně ve větru v mokrých kraťasech jsem prostydl. Když jsem pak strčil prokřehlou nohu do moře zapálilo to, moře bylo opravdu horké. Hups.