Z Malajsie: Palau Pangkor den druhý

Ranní vstávání nebylo těžké, kupodivu nejsme, po včerejším cachtání u moře, ani spálení. Dopsal jsem příspěvek, u kterého jsem včerejší ráno usnul a šli jsme na snídani. Nejlepší snídaně jsou indické, placka, omáčka a milo (nějaký druh kakaa). Ještě než jsme se zvedli za židle začalo silně pršet. Tak jsme se šli vykoupat do moře. Paráda. Voda průzračná jak lesní studánka. Ležíte na vlnách, sůl vám nedovolí se potopit, na vás kape sladký déšť.

* * *

Tak jsme si vyjeli na motorky. Dvě motorky na den, za 60 RM (něco málo přes 370 Kč). Jsme tři, dva češi a jeden němec, se kterým jsme se potkali v autobuse do Lamutu (město na pobřeží u ostrova, kde teď dlíme. Projeli jsme prakticky celý ostrov, ale bylo to dost hektické. Jel jsem jako spolujezdec s němcem. Zkusil jsem si taky zajezdit. Ale při jednom rozjezdu jsem otáčel motorku, a jak nejsem zvyklí že rukojeť s plynem se protáčí přidal jsem víc plynu a uklouzl na listí. Umřela při tom moje pravá sandále, ale jinak se moc nestalo. Odřený růžek skůtru jsme ukázali majiteli, řekl že je to OK. Možná proto, že se ho náš čínsky mluvící kamarád rozhodl naučit plavat. Zítra majitel penzionu nastupuje na lekce plavání. Vůbec je to divný, že se ve škole plavání neučí. A tak převážná většina obyvatel Malajsie, včetně usedlíků tohoto ostrovu neumí plavat. Cachtají se akorát u břehu. Majitel penzionu nám nabídl zbytky jídla od snídaně, nudle s kuřecím masem. Bylo toho hrozně moc, a tak jsme ušetřili za oběd.

* * *

Po obědě jsme opět vyrazili na motorky, kromě němce, který se jal internetu. Já jel sám, směrem na sever, kde je málo frekventovaná oblast. Je tam letiště a za letištěm je severní spojka západu s východem. Na východě jsou přístavy a vesnice se starousedlíky. Je to strana směrem k pevnině, moře je tam špinavější, na severu jsem objevil skládku kde pálí odpadky, hrůza. Spojka vede přes strmé kopce a tak silnice podle toho vypadá. Auto to sotva zvládne, a tak ji používají převážně motorky. Abych se vyvaroval nechtěného přidání plynu, naučil jsem se přehmátnout ruku vždy na brzdu. Tento reflex, se mi mnohokrát vyplatil. Projel jsem rybářskou vesnicí, a našel čínský chrám. Je zastrčený za obytnou zónou, kterou je třeba projet. Do chrámu se vjíždí velkou, asi 12 metrů vysokou branou. Na ostrov je chrám velký, je tam výšlap na výhlídku a kolem je udělaná malá maketa čínské zdi. Zatímco čínský chrám je posazen směrem do vnitrozemí na kopec, indický chrám je u moře. Indický chrám je vlastně taková zdobená budka. Sochy jsou zakrýté barevnými šátkami a kolem je vše rozkopané. Areál se asi chystá na renovaci, materiál ale nikde nebyl. Zato spousty odpadků kolem, a odněkud smrděla kanalizace. Když jsem odjížděl, přijel taxík (dodávkovej), turisti ukazovali gesta "honem pryč", a tak se jenom otočil a odfrčel. Toť indická kultura, žádné monumentální chrámy jako z blogu http://zindie.blogspot.in/.

* * *

Vrchol dne byl můj návrat na místo mé nehody. Ne snad kvůli tomu, abych spitoval svědomí, ale kvůli starému opuštěnému molu, ze kterého zbyla jen betonová konstrukce a pár prken. Tak jsem po té konstrukci přecházel, abych se dostal až na malý ostrůvek. Kousek od pevniny začal foukat boční vítr. To jsem vyřešil tak, že jsem si sundal vlající tričko, jinak by vítr zcela jistě sundal mě. Molo z pravé strany obkličovalo ostrov a sejít na něj se dalo teprve z odvrácené strany. Takže cesta nebyla vůbec krátká. Bylo to opravdu dobrodružství a chtělo to koncentraci. Před zarostlým vstupem stála motorka se dvěma přilbami. Tak jsem si říkal jestli na ostrově nejsou nějací horolezečtí milenci. Byli to rybáři. Byli na nezašší části mola. Po konstrukci chodili jako po chodníku, což jaksi podráželo moje odvážné přechody a balancování. Na ostrov jsem se dostal bez pádu, který by znamenal smrt mému telefonu. Bylo tam jen pár stromů, spíš roští, a balvany. Ten největší měl na vrcholu ve spáře uchycen silný provaz, jak na šplh. Tak jsem na něj vylezl. Vrchol dne, první ostrov je dobyt.

* * *

Pak jsem si ještě zajezdil po ostrově a vrátil se zpátky. V hotelu nikdo z naší trojice nebyl. Šel jsem si koupit nové botky. Sehnal jsem žabky za 13,5 RM. Když jsem řekl, že si je vezmu, prodavač asi špatně rozumněl, nebo byl prostě laskav, a dal mi je za 10 RM. Pak jsem si koupil hamburgr a šel k moři, že si zaplavu. Byly velké vlny, o to víc jsem se těšil. Radost mi ale zkazili odpadky. Tak jak jsem předpověděl, k pobřeží dorazili hromady, co tuny, odpadků. Nevěřím, že to všechno mohli naházet do moře indové z protějšího ostrova. Možná přišli ty odpadky připluli přímo z Indie. Rozhodl jsem se i tak vrhnout se do vln, když mě minul kanistr a pak velká plechovka od barvy. Tak jsem to vzdal.

Na večer jsme naposled využili skůtry a zajeli do města na večeři. Mysleli jsme že ušetříme, ale neušetřili. Mý společníci si pochutnali, já ne. Noční cesta na zpět byla v šíleném tempu, až se mi chvilkama ježili chlupy na hlavě, a vousy na rukou. Spadnout na beton v kraťasech, nic moc.